Na konferenci vystoupila celá řada odborníků. Francouzský politolog a historik Jacques Rupnik postavil vedle sebe osobnost Tomáše Garrigue Masaryka a Václava Havla a porovnal jejich životní dráhu, cíle a kontext, ve kterém působili. „Masaryk a Havel nejprve oba stáli na pokraji společnosti a později se stali tím, čemu se říká filosof na trůně,“ předeslal J. Rupnik. Poukázal na to, že oba prezidenty spojovala „jejich schopnost přetvářet morální vítězství v minulosti v politické vítězství v současnosti“. Pro oba bylo typické, že byli stateční a svou pravdu byli ochotni prosazovat přes neblahé osobní důsledky, které jim toto počínání přinášelo. Další paralelu nalezl J. Rupnik v tom, že v době, kdy se oba ujímali prezidentského úřadu, mohli legitimitu tohoto kroku vyvozovat nejen z podpory domácího, ale také mezinárodního prostředí. Jejich nástup k moci se přitom jak v případě Masaryka, tak Havla odehrával v době, kdy se měnil světový řád a masivní nástup zažívala demokracie.
Filosof a sociolog Václav Bělohradský vystoupil s příspěvkem „Masarykův politický narativ: zbylo z něj něco?“. Ve svém vystoupení se zaměřil na to, jak Masarykovo pojetí Československého státu, náboženství nebo úlohy literatury ve společnosti obstálo v realitě 20. století. Poukázal na to, že Masarykův koncept Československa narazil ve 20. století na události, které nebylo možné předpokládat. Jestliže nový stát byl z hlediska západních demokracií budován jako hráz proti německému imperialismu, nemohl Masaryk předpokládat, že ty samé západní mocnosti tuto „hráz“ obětují právě nacistickému Německu. „Tomáš Garrigue Masaryk byl muž 19. století, který založil stát, který 20. století – století extrémů - smetlo. Přesto to byl zakladatelský čin, který musíme obdivovat,“ shrnul V. Bělohradský.
Na konferenci vystoupili rovněž Jan Zouhar, Zdeněk Novotný, Jana Čechurová, Stanislav Balík a Ivan Šedivý. Akci moderoval ředitel Masarykovy demokratické akademie Vladimír Špidla a ředitel Masarykova ústavu a Archivu AV ČR Luboš Velek.
