Už si opravdu nemůžeme říct, co si myslíme, bez toho, abychom se báli, že nás začnou sledovat jako nějaké špiony ve filmu?

Přetrvává ta iluze, že máme nějaké volby, ale všechny ty možnosti se smrskly na těch pár, které nahoře uznají za hodné pozornosti.

Opravdu si máme myslet, že jsme svobodní, když se k nám chovají jako k neposlušným ovečkám, které je třeba neustále hlídat?

Nasadí na nás informátory do našich vlastních řad, jako by to bylo nějaké mafiánské drama, jen aby se ujistili, že se nikam nehneme, že náš hlas neznamená víc než šustot papíru při volbách, které připomínají trapnou parodii na demokracii. Když se někdo rozhodne být svébytný a myslet si něco jiného, prostě se ho elegantně zbaví z práce a možná ještě kopnou do zadku.

To je ta svoboda, pro kterou naši předci bojovali?

Skončíme tak snad, že si vybereme jen z povolených „vhodných“ kandidátů, aby nahoře měli jistotu, že žádné překvapení nepřijde.

Je to jen divadlo, kde herci už ani nemají texty, jenom pořád doladí kulisy a vymažou jakýkoli odpor – ze začátku tichým šuškáním, později třeba důrazněji.

A máme jim ještě čemu fandit?

Hraje se tu na strunu pravdy a lásky, ale vlastně jsme jen figurky na šachovnici, kterou pečlivě řídí někdo, kdo ví, že se historie opakuje a zmátl nás parádním výletem zpátky do časů předstírané svobody a kašírované spravedlnosti.

A Německo?

Tam už tohle dobře znají, no jasně.

Těžko se držet naděje, když vidíme, jak se vše hroutí ve jménu „lepšího“. Kdo ještě může věřit, že nejdeme přímo zpátky ke starým známým totalitářským praktikám, jen tentokrát s modernějším hávem?

Tak se ptám, je tohle opravdu ta cesta, kterou jsme si vyšlapali, nebo jsme byli jen zaslepeni pohádkou pro malé děti, zatímco nám za zády kradou naše práva?

Je to téměř dokonalá hra a nejhorší na tom je, že jsme na ni sami tak snadno naletěli.