Za posledních třicet let prošly tisíce firem tvrdými změnami. Vyměnila se vedení, zefektivnila výroba, snižovaly se náklady, rušily zbytečné pozice a hledaly úspory. Kdo se nepřizpůsobil, ten skončil. A co za tu dobu udělaly Česká televize a Český rozhlas pro vlastní efektivitu? Kde jsou výsledky auditů, zásadních reforem a skutečného zeštíhlení provozu? Veřejnost o ničem takovém neslyšela.
A mimochodem – kolik stála výroba stávkových triček? Kdo je zaplatil? Každý zaměstnanec ze svého, nebo se opět sahalo do rozpočtu placeného občany? To je drobnost, ale úsměvná!
Největší paradox celé situace je, že toto téma dostává obrovský prostor právě ve vysílání institucí, kterých se přímo týká. Přitom vlastní kodexy obou médií jasně říkají, že vysílání nesmí být využíváno k prosazování vlastních institucionálních nebo ekonomických zájmů.
Kodex České televize v článku 23 uvádí: „Česká televize nesmí zneužívat svého programu, zejména zpravodajských nebo publicistických pořadů, k prosazování vlastních institucionálních zájmů.“ Stejný princip obsahuje i Kodex Českého rozhlasu. Takže jednoduchá otázka: Platí tato pravidla pro všechny, nebo jen tehdy, když se to hodí?
Pokud se každá organizace začne při každé změně financování nebo řízení stavět na zadní a hrozit zastavením provozu, nikam se jako společnost neposuneme. Místo neustálého vytváření dojmu ohrožení by možná bylo lepší předložit konkrétní výsledky, úspory, reformy a argumenty. Veřejnost totiž neplatí veřejnoprávní média proto, aby bojovala za vlastní rozpočty, ale aby poskytovala kvalitní službu občanům.
A ještě jedna poznámka na závěr: Pokud si zaměstnanci ČT a ČRo myslí, že tímto získají podporu veřejnosti, možná by si měli uvědomit, že mnoho lidí dnes řeší daleko tvrdší problémy, než obavy o rozpočet velkých mediálních institucí. Ti lidé musí každý den dokazovat svou užitečnost na trhu práce. A přesně stejný metr by měl platit pro každého!
