Nejdřív dotaz - co je tradiční rodina? Aha, tak rozumíme jí - táta, máma, děti. Fajn, definici máme. A pak se děly věci.
"Máma mne vychovávala sama"

"Až mýho druhýho tátu považuju za opravdovýho tátu, ne toho biologickýho"

"Jsem rozvedená"

"Adoptovali jsme s ženou ke svým dětem ještě jedno dítě"

"Babičku děda hrozně mlátil, utekla od něj s mámou, když byla malá"

"Pocházím z tradiční rodiny a žiju v tradiční rodině"

Poměr citací zhruba odpovídá realitě dotázaných poslanců.

5:1

Není to reprezentativní průzkum, je to drobná sonda do našich reálných životů a domácností.

Je dobře, že se vztahujeme k ideálu, cítíme, že pro stabilitu dětí i rodičů je dobré, když je v rodině táta, máma, děti, případně babičky a dědečkové. Víme to. Ale realita je často úplně jinde.

Rodina je místo, kde se její členové cítí bezpečně, přijímaní, místo, kam patří. Rodina je táta, máma a děti. Rodina je i máma, která je na děti sama, táta, který má děti ve střídavce a žije s nimi babička. Rodina má tisíc podob a všechny si zaslouží svoji pozornost. Neznáme jejich příběhy a nemůžeme si dovolit je soudit.

Proč to píšu...

V minulých dnech byl Mezinárodní den rodiny, tradičně při té příležitosti děláme konferenci s Unie center pro rodinu a komunitu a moc si vážím jejich práce a letos i jejich ocenění. Možná to způsobily moje osobní zkušenosti s tradiční, rozpadající se i patchworkovou rodinou, nevím. Co ale vím, že život je barevný a v politice to musíme mít schopnost a empatii to reflektovat.