Inu, svobodná soutěž je svobodná soutěž, že? Ale co to znamená v praxi? Předmětem veřejné diskuse není ani tak cenotvorba řetězců, i když marže řetězců a tlak na nákupní ceny mnohdy až za hranicí důstojnosti k našim producentům nás dlouhodobě trápí, tak občané řeší například své právo žít offline. Ne každý chce být součástí jakéhosi digitálního koncentráku a tahat mobilní telefon u každé příležitosti. Někdo si to nemůže dovolit z technických důvodů a někdo ze zdravotních. Ačkoliv ČOI a řetězce argumentují tím, že každý si přece „může stáhnout apku“, která je zdarma. Tak ono to zdarma je dost kulantně řečeno.
Abyste si stáhli onu apku, tak musíte mít chytrý mobil. Ten zdarma rozhodně není. Abyste mohli apku používat, tak musíte mít přístupný internet. A to jsou dvě věci, které nelze označit tak, že jsou zdarma a volně dostupné. Tímto přístupem je diskriminována především skupina seniorů, kteří mnohdy nemají chytré telefony. Někteří dokonce ze zdravotních důvodů.
Řetězce se brání v tomto případě vyjádřením, že sleva je na konkrétní prodejnu za účelem optimalizace zásob. Dobrá tedy, tak tu slevu dejme na dané prodejně všem zákazníkům a pak můžeme tvrdit, že je to fér. Nebo si myslíte, že je fér nutit lidi do stahování aplikací a prodávat své osobní údaje za cílené a personalizované slevy?
Uvědomuje si spotřebitel v tomto případě uživatel aplikace, co za data vlastně vlastníkovi aplikace prodává? K čemu takto sbíraná data slouží?
To, že řetězce tyto metody používají, mě tolik neudivuje. Ale problém mám s postojem obchodní inspekce. Mám ještě v dobré paměti, kdy na počátku devadesátých let platily v pohraničí dvojí ceny. Jedny pro Čechy a druhé, vyšší, pro zahraniční turisty. Oba případy jsou diskriminací. Jedna na základě národnosti, druhá na základě věku či sociální skupiny.
Zatímco dnešní mladí lidé vyrůstají na nových technologiích a placení mobilem je pro ně již pomalu zastaralou technologií, protože dnes frčí smart hodinky a přichází prsteny, tak bych rád upozornil na fakt, že to jsou právě jejich babičky a dědové, kteří často živoří na hranici chudoby a díky marketingové politice řetězců nemůžou ani využít nabízených slev.
Protože je dnes jednání Sněmovny, chtěl jsem vložit tento článek v poklidu navečer a nyní čtu, že Lidl právě tento typ slev zrušil na základě kritiky zákazníků. I tak tento článek pustím, protože tento případ nám názorně ukazuje, že řetězce si dovolí pouze to, co dovolíme my (občané) řetězcům. Pamatujme na to a vzpomeňme na bojkot řetězců v Chorvatsku a jeho následky. Jako občané máme obrovskou sílu.
