Duchovně jsem toho názoru, že sami život nedáváme, proto nemáme právo ho brát, a už vůbec ne takové zabíjení jako právo dávat do zákonů. A že prý se souhlasem zabíjeného? Můžeme vůbec posoudit, jak člověk za vypjatých okolností může rozhodovat o tom, že dá takovýhle pokyn?

Právně je eutanazie zneužitelná a žádné záruky tomu nezabrání. A jako člověk s šedesátiletou životní zkušenosti jsem opakovaně zažila sebevědomá tvrzení zdravých lidí, že oni by v případě nevyléčitelné nemoci euthanasii volili. A pak, až nemoc přišla, už o ní nikdo nemluvil. Naopak stál o každý den, kdy mohl dýchat a žít.

Nikdo z nás nemůže vědět, jak se bude cítit, až se začne blížit jeho konec, o co bude stát, jak bude život prožívat, když už třeba nebude moci komunikovat. Proto je třeba všemožně podpořit a obecně rozšířit paliativní medicínu a sociální služby pro závěr života, abychom co nejvíce omezili utrpení.

Se správně nastavenou paliativní a sociální medicínou poslední argument přátel snadného zabíjení padá. A pokud jde o děti, ty správně chráníme před jimi samotnými až do plné dospělosti. Když 14letý nemůže pracovat, řídit auto, kupovat nemovitosti a jinak se zavazovat, protože nemá plnou svéprávnost, bylo by úplně bláznivé, kdybychom euthanasii povolili i dětem.

Kdo přemýšlí a podporuje euthanasii, měl by vysvětlit, proč zachraňujeme sebevrahy a instalujeme sítě na mostech, na věžích a na rozhlednách. Proč by si mladík, nevýslovně trpící neopětovanou láskou, nemohl skočit z Nuseláku? Dejme tam schůdky, aby snadněji překonal zábradlí!

Vždyť je to zvrácené uvažování.