Místo toho, aby česká vláda – a teď mluvíme o všech českých vládách za posledních 30 let – podporovala české firmy, české zaměstnance a české projekty, tak radši cpe veřejné peníze do kapsy zahraničních korporací.
Ať už jde o tzv. investiční pobídky pro zahraniční montovny či nejrůznější developerské projekty, anebo o takzvané „strategické investice“, ze kterých mají nakonec profit hlavně zahraniční investoři a vlastníci, ne český občan.
Proč podporujeme cizí, když máme svoje?
Kolikrát jsme slyšeli, že český stát dal nějaké zahraniční firmě daňové prázdniny? Kolikrát jsme četli, že česká vláda nalila stovky milionů do fabriky v zahraničním vlastnictví, která po pár letech sbalila kufry a přesunula se jinam?
Ale když přijde český podnikatel, který chce rozjet výrobu, dát práci lidem z regionu a zůstat tady, „dostane“ jen hromadu byrokracie, kontroly a pokuty. Tohle je podpora českého podnikání a českých zaměstnavatelů?
České zemědělství, české technologie, česká věda – to všechno tady máme. Ale místo toho, abychom to rozvíjeli, radši koupíme všechno zvenku. Hlavně že „jsme v Evropě“.
Výsledek? Jsme závislí na cizích firmách, na cizích dodávkách a na cizím zboží, včetně dovozu potravin, které bychom si mohli vyprodukovat sami.
Pomoc cizím státům, zatímco Češi počítají drobné
Když přijde krize, válka nebo přírodní katastrofa někde ve světě, čeští politici okamžitě běží k mikrofonům a slibují pomoc – i finanční. Z českého rozpočtu. Miliony sem, miliardy tam.
Ale proč nevidíme a necítíme stejnou ochotu a energii i při řešení našich domácích problémů?
Proč náš stát nepošle miliardy na opravu chátrajících českých nemocnic, na podporu českých důchodců, na záchranu českého školství? Proč se tak těžko hledají peníze pro matky samoživitelky, zatímco na jakoukoli zahraniční pomoc to jde raz dva?
Kde končí peníze? Ticho po pěšině...
A teď se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu: Kam ty prachy vlastně jdou?
Český daňový poplatník odvádí státu nemalé částky. Jenže jakmile se tyto peníze dostanou do rozpočtu, ztrácí se v neprůhledné změti dotací, subdodavatelů, projektů, „strategických rozhodnutí“ a neveřejných smluv. Zkuste dohledat, kdo dostal kolik a proč. Je to skoro nemožné.
Všechno se utajuje, schovává, a když se někdo začne moc ptát, odpověď je buď mlžení, nebo že „to není v kompetenci úřadu“. Přitom víme, že v tom často hraje roli korupce, známosti, politické kšeftíky a veřejné zakázky šité na míru.
Na kolik politiků se už provalilo, že si přiklepávali veřejné zakázky přes kamarády, zakládali si firmy přes prostředníky, anebo manipulovali s evropskými dotacemi?
A kolik jich bylo opravdu potrestáno? Téměř nikdo. Všechno zameteno pod koberec.
Všechno je to o systému, který nefunguje
Lidé v České
republice už přestali věřit, že se stát stará o své vlastní občany.
A mají k tomu pádné důvody. Každá vláda slibuje transparentnost, podporu
domácí ekonomiky a konec korupce. A pak udělá přesný opak.
Ať už to byli modří, oranžoví, zelení, anebo teď ti pětibarevní s „protikorupčním étosem“ – všichni dříve nebo později podlehli stejnému systému. Systému, který více slyší na zájmy zahraničních korporací než na zájmy českých lidí.
Systému, kde si pár vyvolených dělí balík, zatímco většina jen sleduje, jak jejich peníze mizí v černé díře.
Závěr? Vzít to znovu od podlahy
Pokud má mít Česká republika budoucnost, musíme přestat být montovnou Evropy a začít se znovu chovat jako hrdý a suverénní stát. Musíme investovat do vlastních lidí, do vlastních firem, do vlastních projektů.
A hlavně: musíme konečně vidět, kam naše peníze tečou – a kdo je opravdu bere.
Protože dokud budeme slepí, budou ti nahoře dál hodovat a smát se, jak jim to zase prošlo.
