Byl to podpis Závěrečného dokumentu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách. Samotný proces hledání mírového vývoje nebyl jednoduchý a začal iniciativou zemí Varšavské smlouvy v roce 1966 jako reakce na Kubánskou a Berlínskou krizi a následné jaderné zbrojení v obou vojenských blocích, pokračoval v roce 1972 setkáním diplomatických pracovníků a 1973 setkáním ministrů zahraničních věcí a stanovením pravidel jednání.

Podpis dohody byl opravdovým milníkem a je pro nás inspirací, jak diplomatickou cestou řešit narůstající spory. Dohodu tehdy podepsalo 33 států a garantem dohody byl z jedné strany Sovětský svaz a z druhé strany USA. V USA také dodnes existuje a pracuje Americká Helsinská komise, složená z 9 senátorů a 9 členů Sněmovny reprezentantů a zástupců ministerstev zahraničí, obrany a obchodu.

Proces zajištění bezpečnosti a spolupráce signatářských států pak pokračoval následnými schůzkami v Bělehradě, Madridu a Vídni. V roce 1990 se pak jednání konference změnilo a podpisem Pařížské smlouvy dostalo jinou organizační podobu a formu. Od roku 1995 tak známe tento bezpečnostní nástroj jako OBSE, které nyní zahrnuje 57 států. Škoda, že ho jednotlivé členské státy nechtějí nebo neumějí využívat.

Některým lidem je nepříjemné a jiným zcela vadí, když se připomenou slova těch, kteří po listopadu 1989 jako vrcholní představitelé našeho státu o případném angažmá ve vojenských paktech mluvili značně rozdílně a vytvářeli dojem, že doba vojenských paktů skončila. O to větší je současné občanské rozčarování, zejména nad vojenskými rozpočty.

Vzhledem k tomu, že státy většinou rostou nebo padají na principech, na kterých byli vytvořeny, dovolte, abych na tomto místě ocitoval dva různé pohledy, žel stále stejného představitele, a to Václava Havla. Ten řekl ve svém projevu v Polském Sejmu v roce 1990, cituji:

„Všeobecný ideál je nám všem jasný: chceme patřit do Evropy jako přátelského společenství nezávislých národů, do Evropy stabilizované, nerozdělené do bloků a paktů, do Evropy, která nepotřebuje ochranu velmocí, protože je schopna se ochránit sama, totiž vybudovat si svůj vlastní bezpečnostní systém. ... Zdá se mi, že v helsinském procesu máme docela dobré východisko. Kdyby se zrychlil a zintenzívnil, mohl by - paralelně s různými odzbrojovacími jednáními i jednostrannými odzbrojovacími iniciativami- přerůst časem v něco, co by sehrálo funkci mírové konference či mírové smlouvy jako definitivní tečky za druhou světovou válkou, za válkou studenou a umělým rozdělením Evropy, jež ze světové války vzešly. Pak by se mohly oba pakty rozpustit a proces celoevropské integrace tím definitivně otevřít. Zatím je Evropa rozdělena.“

A nyní jeho druhý citát, tentokrát jen o tři roky mladší, v rozhovoru pro NYT, který přetiskly Lidové noviny. Zde prohlásil V. Havel následující slova a svým významem přitom své stanovisko otočil o 180 stupňů:

„Československo sehrálo svého času velmi aktivní roli při likvidaci Varšavské smlouvy, tohoto nástroje sovětské hegemonie (měl jsem to štěstí předsedat poslednímu seberorozpouštěcímu zasedání tohoto paktu v Praze, tedy městě země, kterou Varšavský pakt v roce 1968 přepadl). Toto naše úsilí bylo vedeno mimo jiné nadějí, že tím boříme poslední překážku své účasti na systému kolektivní obrany demokracie v Evropě. Kdyby nás tento systém natrvalo odmítal přijmout, leckdo u nás by se možná neubránil hořké myšlence, že je to trest NATO za to, že jsme pomáhali odstranit jeho tradičního protivníka, a tím i jeho dosavadní raison dˇetre..“

Konec citátu. Hořkých myšlenek mne přitom o lžích napadá více.

A tak naše země bez referenda byla místo budování mírového svorníku a neutrality zatažena do paktu NATO a od počátku našeho členství donucena se účastnit řady kroků v rozporu s mezinárodním právem a vlastními závazky. Připomenu jen některé z českého působení v Alianci za krátkou historickou etapou doby existence této organizace. V době vstupu do NATO tu byl zcela jistě jednopolární svět, kdy všechna rozhodnutí byla činěna zejména tak, jak si přály Spojené státy americké. Nedlouho po vstupu, do deklarovaného obranného vojenského paktu se vojska NATO podílela na bezprecedentním porušení mezinárodního práva, a to vojenských operací v bývalé Jugoslávii bez souhlasu RB OSN. To se pak opakovalo ještě několikrát.

Česká republika, severoatlantická oblast, ale ani svět jako celek, se nemohly cítit bezpečněji. Všechna ohniska napětí, jak balkánská, tak Irák, Libye či Sýrie a další, nemají dodnes nějaké finální mírové nebo alespoň více bezpečné řešení. Vojenské rozpočty všech zúčastněných zemí rostly, USA jednostranně vypověděly smlouvu o protiraketové obraně a snahou vybudovat tzv. třetí pilíř protiraktevé obrany u nás a v Polsku se značně zhoršilo mezinárodní klima.

Samotné pokusy přenést zbrojení do vesmíru a koncepce preventivních válek naprosto destabilizovaly mezinárodní vztahy. Žel Aliance v tom hrála nepříliš lichotivou roli. Navíc, tam, kde došlo k zásahu, se situace nezlepšila. Spíše se zhoršila a přinesla destabilizaci států až po jejich dělení, často krvavé s velkým množstvím obětí na životech civilního obyvatelstva a růstu agresivity, projevů terorismu a nesnášenlivosti, jak náboženské, tak národnostní nebo sociální.

Jako odstrašující příklad nelichotivého působení NATO si můžeme vzít Afghánistán. Nikdo asi nepochybuje o tom, že právě dění v tomto státě považuje za hrozbu jak sousední Rusko, tak Čína, tak EU i NATO. Dvacet let vojenské přítomnosti, mnoho mrtvých a zraněných a ostuda s úprkem a odevzdání moci těm, kteří měli být nahrazeni tzv. demokratickou vládou.

Přes všechny snahy se NATO dál i v době, kdy se začal budovat multipolární svět potýká s mnoha problémy, které souvisejí s tím, že samotná Aliance zůstala svým založením a zaměřením smutným reliktem bipolarity, která se zcela přežila, stejně jako z toho vyplývající studená válka. Nedaří se uspokojivě vyřešit vztah EU a NATO. O vztazích NATO k výsledkům Helsinské konference, tedy k OBSE, ani nemluvím. Přitom tady je jedna z možností jak udržet bezpečnost a spolupráci a nevytvářet bezpečnostní vakua v jakékoli oblasti blízko našich hranic, ani hranic jiných členských států Aliance.

A tak bych mohl pokračovat. Místo toho, abychom předložili diplomatické řešení sporů, tak EU slepě přilévá olej do ohně a přihrává zisky zbrojařským koncernům a nepředkládá žádný mírový plán ani iniciativu a snižuje tak vlastní diplomatickou váhu ve světě, který na Evropu nečeká a své suverénní rozhodování si zajišťuje jinou cestou. Přitom platforma OBSE se nejen nabízí, ale mohla by Evropu a její státy postavit do role organizátora mírových rozhovorů.

Při jednání Trump - Putin si připadám, že jsme se propadli o šedesát nebo nejméně o čtyřicet let zpět, kdy velmoci rozhodovaly za nás. Neschopnost současných evropských politiků (státník tam žel není takřka žádný) brání emancipaci evropských národů, aby se mohly podílet na příští podobě vícepolárního světa.

Když jsem před jedenácti lety poukazoval na Konferenci o bezpečnosti ČR na některé chyby a omyly, tak jsem byl zatracován, žel důsledků těch chybných kroků nejsme ušetřeni. Tak alespoň do budoucna se pokusme oživit "helsinský proces", abychom nesměřovali k válce, ale k mírovému soužití nejen v Evropě, ale i na dalších kontinentech.