Odpovědi nás příliš nepřekvapily: většina občanů je hrubě nespokojená, jenže do kamery se to říct bojí.

„Radši mlčím, člověk nikdy neví, kdo ho hned označí za xenofoba,“ svěřila se nám například starší paní.

„Nechci přijít o práci“, tak zase zněla odpověď asi třicetiletého muže.

Jedno ale bije do očí každému: plzeňské ulice jsou plné luxusních drahých aut s ukrajinskými značkami. Chvílemi jsem si zde dnes připadala jako na pověstném Ženevském autosalonu.

Zatímco čeští důchodci obracejí každou korunu a pracující rodiny s dětmi  přemýšlí, zda si vůbec mohou dovolit zaplatit školní obědy, ukrajinští boháči tady – většinou na zákazu zastavení - parkují své mercedesy, audi a bavoráky.

A teď si položme jednoduchou otázku: Proč mají chudší Češi podporovat Ukrajinu z vlastních kapes? 

Proč má český občan platit dražší energie a vyšší daně a dívat se, jak stát posílá jejich vydření miliardy pryč, zatímco bohatí Ukrajinci si tady bezpracně užívají?

Tohle není nenávist. To je popis reality a touha po obyčejné spravedlnosti.

Češi už mají dost toho, že se s nimi zametá jako s občany druhé kategorie v jejich vlastní zemi.