A proto v těchto dnech rozkvetly po celém Slovensku stovky a tisíce pomníků padlých hrdinů SNP, a to nejen na středním Slovensku, kde byly boje neprudší. Jedním z bojovníků SNP byl i Jan Šverma. Nebyl však jen odvážným mužem SNP. Byl právníkem, komsomolcem, odborářským předákem, partyzánem, ale i hrdým Slovanem, vlastencem i internacionalistou, vypravěčem napínavých příběhů a oblíbeným společníkem se smyslem pro humor. Tak na něho vzpomínali jeho blízcí, kteří vstoupili do jeho pouhých 43 let dlouhého života.
Šverma přišel na Slovensko, aby jako komunistický poslanec podpořil úsilí slovenského lidu, stavějícího se na odpor nacismu. Krátce před 10. listopadem 1944, kdy vyhasl jeho nadějný život, byl vyzván k návratu do Moskvy. Odmítl se slovy: "Celý život bych se musel stydět, kdybych opustil slovenský lid v okamžiku tak vážného nebezpečí. Přijel jsem na Slovensko nejen pronášet projevy a psát články, ale i bojovat se zbraní v ruce." Toto rozhodnutí se mu stalo osudným a 10. 11. 1944 při ústupu partyzánské jednotky přes vrchol Chabenec zemřel zimou a vyčerpáním.
Slovenské národní povstání hodnotil Jan Šverma především jako boj za obnovení Československa: "...boj slovenského lidu je nesmírným přínosem pro celý náš československý osvobozenecký boj, pro společný boj všech našich národů proti společnému nepříteli a za společný cíl, za lidovou demokratickou sociálně i národnostně spravedlivou Československou republiku."
Národní hrdina Jan Šverma byl významnou osobností nejen komunistické strany a dělnického hnutí, ale celé Československé republiky. Jako jediný poslanec předválečného Národního shromáždění položil život v boji proti fašismu. Nenese žádnou zodpovědnost za poválečný vývoj, přesto musela být jeho socha z tehdejšího Švermova mostu odstraněna stejně jako jeho jméno z dnešní stanice metra Jinonice.
Tak se nová doba staví ke svým hrdinům. Hrdinství nejen Jana Švermy, ale všech bojovníků SNP, kteří mnohdy s holýma rukama vyšli vstříc nebezpečí s myšlenkou na svobodu a mír, nesmí být zapomenuto.
Odkaz povstání si ale nestačí jen připomínat. Musí se stát odkazem každodenně žitým. A není lepší způsob, jak vyjádřit úctu a vděk všem, kteří se v minulosti postavili proti fašismu, než že nadchneme dnešní mladé lidi pro myšlenky antifašismu a míru. Tady a teď. Fašismus totiž stále přežívá. A povstání proto musí pokračovat.
