Představte si: občan využije svého práva, obrátí se na příslušný orgán – a místo zákonné lhůty několika měsíců čeká šest let. Šest let ticha, výmluv, nečinnosti a administrativních tanečků kolem jednoduché otázky: Kdo ponese odpovědnost za chybu úředníků státu?
Ministerstvo spravedlnosti nakonec přizná, že chybovalo. V písemném stanovisku konstatuje „nesprávný úřední postup“ a omluví se. Jenže omluva, byť tištěná na hlavičkovém papíře, nestačí. Ne, když zákon jasně říká, že úřední osoba má povinnost jednat v přiměřené lhůtě, a že její nečinnost může být trestným činem.
Občan tedy udělá to jediné, co mu právní stát dovoluje: podá trestní oznámení pro podezření ze zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 trestního zákoníku. Věcně, s důkazy, s odkazem na zákon i judikaturu. A jaká je reakce státu? Mlčení. Oznámení putuje mezi obvodními státními zastupitelstvími jako nechtěný balíček – z Prahy 7 do Prahy 2, od června do srpna, a pak... založeno. Bez prověření, bez výslechu, bez snahy zjistit pravdu.
Kdo by čekal, že právě státní zastupitelství, strážce zákonnosti a spravedlnosti, se stane symbolem nečinnosti? Když odmítne prověřit zjevné pochybení, nezachraňuje tím zákon, ale jen vlastní pohodlí.
A tady se dostáváme k jádru problému: když státní zastupitelství neprověřuje pochybení úředníků, kdo pak dohlíží na spravedlnost samotnou? Kdo bude chránit občana před státem, který porušuje vlastní pravidla?
Evropský soud pro lidská práva už dávno řekl, že nepřiměřená délka řízení je sama o sobě formou újmy. Český Ústavní soud opakovaně potvrdil, že stát má povinnost nejen konat, ale konat včas a odpovědně. A přesto se zde opakuje příběh, který by se měl odehrávat jen v učebnicích o tom, jak to nemá fungovat.
Spravedlnost nesmí být luxusem, který si občan musí vybojovat sám, krok za krokem, roky čekání a žádostmi o přezkum. Není to jen právní otázka – je to otázka důvěry. Pokud stát selže v ochraně práv jednotlivce, podrývá samotné základy demokracie.
Ministerstvo spravedlnosti a státní zastupitelství v tomto případě nečelí jen podezření ze zneužití pravomoci. Čelí něčemu horšímu – ztrátě morální autority. A tu nelze napravit ani omluvou, ani razítkem.
Zbývá tedy jediné: aby orgány činné v trestním řízení konečně ukázaly, že právo není prázdné slovo. Že i úředník může být odpovědný za své konání – nebo za svou nečinnost. Protože spravedlnost, která mlčí, když se jí někdo dovolává, už není spravedlností.
