Pane místopředsedo, vy se dlouhodobě věnujete tématu koncesionářských poplatků a upozorňujete na potřebu věcné debaty. Teď ale Milion chvilek pro demokracii mobilizuje lidi s tím, že vláda chce „zestátnit“ Českou televizi a rozhlas. Přitom i Miroslav Kalousek tenhle argument označil dokonce za dezinformační. Jak to celé na vás působí?

Na mě to působí tak, že Milion chvilek to hrotí a chtějí si za každou cenu prosadit jen svůj názor. Jenže neprošli volbami a takhle to prostě nefunguje. Volby jsou od toho, aby lidé dali najevo své pohledy – od daní přes sociální a zahraniční politiku až po konkrétní věci, jako jsou právě poplatky.

Když pak vyhrají subjekty, které chtějí změnu, je legitimní, že ji chtějí prosadit. Kdyby to neudělaly, ozvou se oprávněně voliči i novináři, že šlo o podvod. My jsme v tomhle konzistentní – říkáme to před volbami i po nich. A zároveň vycházíme z modelů, které fungují ve většině zemí Evropské unie.

Za posledních osm až deset let přešlo šest nebo sedm zemí na model financování ze státního rozpočtu nebo na speciální daň. Naopak žádná země za posledních dvacet let nepřešla z rozpočtu zpět ke koncesionářským poplatkům. Ten trend je jasný.

Já se ptám Milionu chvilek a všech, kdo tenhle argument hájí: ať mi dají jediný důkaz, v čem je ten model víc závislý na politicích. Není to pravda. Jak vysvětloval i Miroslav Kalousek, pro změnu výše poplatků i částky ze státního rozpočtu je vždy potřeba změnit zákon. Ten se schvaluje ve Sněmovně, Senátu a podepisuje ho prezident. To znamená, že vliv politiků je úplně stejný.

A to, že se to jmenuje „ze státního rozpočtu“, neznamená, že se to dá měnit jen tak. Je to mandatorní výdaj. Vliv politiků je tedy stejný jako doposud. Pokud Milion chvilek tvrdí, že chceme ten vliv zvýšit, tak to na mě působí stylem „podle sebe soudím tebe“.

Zůstaňme ještě u Milionu chvilek. Když se vrátíme k demonstraci na Letné – podobné příběhy tu už byly. Třeba případ Natálie Vachatové, poradkyně premiéra Babiše, kde zaznělo obvinění z napojení na Rusko, které se neprokázalo a omluva nepřišla. Často to působí tak, že kdo nesouhlasí, dostane nálepku. Jak se na jejich práci s tématy a argumenty díváte?

Ten případ Vachatové je typický. Milion chvilek něco prohlásil, pak šéf BIS jasně řekl, že není bezpečnostní hrozbou, a tím to mělo být uzavřené. Přesto to tvrdí dál a neomluvili se.

Když to otočím – máme konkrétní případ náměstka ministra školství Kettnera, který zveřejnil falešnou fotografii. Tam přišla omluva, žalobní výzvy, hrozby. Řešilo se to čtrnáct dní. Ale u Vachatové nic. To je přesně ten dvojí metr. A když se to připomene po roce nebo dvou, lidé řeknou, že byl jiný kontext.