Základní problém spočívá v samotném principu. Exekutor, který by měl být nestranným vykonavatelem soudního rozhodnutí, je zároveň podnikatelem. Věřitel si exekutora vybírá sám, často podle rychlosti a výše vymožených částek, případně podle cenových nabídek. Exekutor nese podnikatelské riziko a jeho odměna je závislá na úspěchu vymáhání – tedy na majetku a zranitelnosti dlužníka. Tento model přirozeně vytváří konflikt zájmů, protože motivuje exekutora k maximalizaci zisku, nikoli ke spravedlivému a přiměřenému výkonu práva.

Výsledkem je deformace vztahu mezi věřitelem a povinným: ekonomicky silnější strana využívá systému, který má potírat dluh, nikoli dlužníka. Povinní se často ocitají v situaci, kdy z jejich majetku či mzdy je uhrazeno více na nákladech exekuce než na samotném dluhu.

Statistiky mluví jasně. K 31. březnu 2024 bylo v Česku vedeno 3,39 milionu exekucí proti fyzickým osobám. Týkaly se 639 579 dlužníků, přičemž na jednoho dlužníka připadá v průměru 6,28 exekucí. Průměrná dlužná částka činí kolem 88 tisíc korun, mediánová hodnota exekuce pak přesahuje 160 tisíc korun.

Více než 580 tisíc exekucí probíhá paralelně s insolvenčním řízením, což jen potvrzuje neefektivitu a přežitost systému, který sice generuje výkon, ale nikoli řešení.

Přestože počet nových exekucí meziročně mírně klesá – v roce 2023 jich bylo zahájeno 460 tisíc – jde spíše o důsledek dílčích opatření, jako byla tzv. milostivá léta, nikoli o výsledek systémové změny.

Kritika současného modelu se opírá o několik klíčových bodů:

1. Nepřiměřenost nákladů – z vymožené částky často zbývá pro věřitele jen zlomek.
2. Zneužívání procedur – exekuce pokračují i tam, kde věřitel nesplnil své povinnosti.
3. Agresivní přístup exekutorů – praxe ukazuje případy nátlaku, ponižujících výzev a neetických zásahů.
4. Slabá kontrola – státní dohled je formální, nikoli faktický.
5. Sociální dopady – exekuce často likvidují nejen majetek, ale i lidskou důstojnost.

Exekuce se tak stává společenským fenoménem s psychickými a ekonomickými následky, který rozkládá celé komunity a vytváří generace lidí s nulovou šancí na ekonomickou rehabilitaci.

Navrhovaná reforma směřuje k zásadnímu obratu: převést výkon exekucí pod stát. Tento krok by odstranil ziskovou motivaci a zajistil, že výkon rozhodnutí zůstane skutečně veřejnoprávní činností. Základní pilíře reformy by měly stát na šesti bodech:

1. Státní výkon exekuce – exekutor by byl úřední osobou, nikoli podnikatelem.
2. Procesní ochrana povinného – právo na přezkum, námitky a lidský přístup.
3. Přehledná evidence a auditovatelnost – digitalizovaná data přístupná veřejné kontrole.
4. Trestní odpovědnost a dohled – postih zneužití moci.
5. Kompetence Celní správy – vymezení pro vymáhání veřejnoprávních pohledávek.
6. Přechodné období – ochrana právní jistoty věřitelů i dlužníků.

Tento model se blíží systémům používaným v Rakousku či Německu, kde výkon rozhodnutí zůstává doménou státu – a přesto (či právě proto) funguje efektivněji a s menšími společenskými škodami.

Kritici sice varují, že převod exekucí do státní správy může být nákladný a pomalý. Ano, reforma bude vyžadovat investice do personálu, digitalizace i organizační struktury. Ale cena za nečinnost je vyšší – v podobě rozvrácených životů, nedůvěry v právo a vyčerpání sociálního systému.

Odpor exekutorské komory je pochopitelný – reforma ohrožuje jejich ekonomický model. Z pohledu právního státu je však nezbytné oddělit výkon práva od soukromého zisku. Spravedlnost není služba na objednávku.

Spravedlnost musí být veřejná, nikoli komerční. Český exekuční systém stojí před rozhodnutím, které určí jeho charakter na další desetiletí. Zda bude dál sloužit jako podnikatelský nástroj, nebo se vrátí ke svému původnímu účelu – zajištění práva v rovnováze mezi věřitelem a dlužníkem.

Reforma není otázkou politické vůle, ale právní a morální odpovědnosti.
Stát, který přenechá výkon spravedlnosti trhu, ztrácí kontrolu nad spravedlností samotnou.