Případ, který se na první pohled zdá jako úřední kuriozita, je ve skutečnosti vážným svědectvím o stavu české spravedlnosti. Ministerstvo se v červnu 2025 sice žadateli omluvilo, ale zároveň uvedlo, že prodlení způsobilo „množství agendy a personální změny na odboru odškodňování“. Jenže právě tyto důvody už dávno neobstojí – ani morálně, ani právně.

Zákon, který se obrátil sám proti sobě

Zákon č. 82/1998 Sb. byl vytvořen proto, aby občanům umožnil domoci se náhrady škody, pokud stát jedná pomalu nebo chybně. Měl být symbolem odpovědnosti veřejné moci.
Jenže v praxi se mění v byrokratický labyrint, kde se člověk dovolává spravedlnosti proti téže instituci, která o jeho nároku rozhoduje. Když vyřízení žádosti trvá šest let, stává se samotný proces komickou, ale i tragickou připomínkou toho, že systém nefunguje.

Když se občan brání, stát po něm chce zaplatit

A absurdita tím nekončí. Když se žadatel rozhodl bránit soudně – tedy využít své právo a domáhat se přezkumu nečinnosti úřadu – ministerstvo po něm požadovalo náhradu nákladů s odůvodněním, že se tím muselo „zabývat“.
Jinými slovy: stát nejprve způsobí průtahy, poté žádost vyřizuje šest let a nakonec poškozeného finančně trestá za to, že se dovolal svých práv. Takové jednání není jen v rozporu s principem řádné správy, ale i s elementárním citem pro spravedlnost.

Princip řádné správy není prázdná fráze

Zásada rychlosti řízení není nějaký teoretický ideál. Je to právní povinnost vyplývající z principu řádné správy a z čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, který garantuje, že každý má právo na projednání své věci „v přiměřené lhůtě“.
Evropský soud pro lidská práva opakovaně rozhodl, že stát se nemůže vymlouvat na nedostatek úředníků nebo přetížení agendou. To nejsou omluvy, ale symptomy selhání, které má napravit právě ten stát, nikoli jeho občan.

Jak se spravedlnost proměňuje v formalitu

Podle odborníků by vyřízení žádosti o odškodnění mělo trvat řádově měsíce, v komplikovaných případech nanejvýš rok. Šest let je mimo jakékoli rozumné měřítko. Takový přístup podkopává důvěru v právní stát a posiluje cynismus, že „na úřadech se stejně nic nehne“.
Je přitom absurdní, že právě ministerstvo spravedlnosti – garant právní jistoty – svým postupem vytváří nové porušení práv, zatímco se omlouvá za ta stará.

Potřeba systémové léčby

Tento případ by měl být impulsem k systémové změně. Legislativa by měla jasně stanovit maximální lhůty pro rozhodování o nárocích podle zákona o odpovědnosti za škodu, případně zavést automatické zadostiučinění v případě, že úřad zůstane nečinný.
A hlavně – je nutné posílit personální a odborné kapacity odboru odškodňování, který je dlouhodobě přetížen. Není možné, aby se lidská práva stala vedlejší agendou státu.

Spravedlnost přichází pozdě – a s ní i omluva

„Justice delayed is justice denied,“ říká známé anglické rčení: zpožděná spravedlnost je spravedlnost odepřená.
Pokud stát potřebuje šest let, aby uznal vlastní pochybení, a ještě požaduje náhradu za to, že se občan bránil, pak už nejde o ojedinělý přehmat. To je systémová rezignace na odpovědnost.
A právě ta je v právním státě tím, co odlišuje spravedlnost od pouhé administrativy.