Typicky utrápený výraz Ani Geislové, která ztvárňuje roli adiktoložky, vytvářel rámec za vlasy přitaženého příběhu. Spiklenecké spolčení ředitelky základní školy, která nemá ráda „odlišné“ děti, s ředitelkou pedagogicko psychologické poradny, které vyústilo ve falšování listin, nereálný přesun dítěte do speciální školy bez vědomí rodičů, otec pochlapsku odmítající přijmout pohled své dcery, matka požensku odmítající sdělit otci pravdu, výchovná poradkyně s přebujelými kompetencemi. Všechno z toho se stává, ale kýčovité líčení v podání veřejnoprávní televize tak těžkému tématu škodí a celý příběh, spíš bramboračka, je ve finále stejně tak reálný jako Anna Boleynová, manželka Jindřicha VIII., v podání Jodie Turner-Smith.

Je fajn, že si paní adiktoložka všimla, že dětí s problémem přijmout vlastní identitu přibývá. Prý ji to překvapuje. Mě ne. 100x nic umořilo vola. Pokud se o transgender problematice budeme bavit v duchu debaty o nejlepším bramborovém salátu, pánbůh s námi. Paní adiktoložka přirozeně tápající mamince jen tak mimoděk sdělí, že řešením mohou být blokátory puberty a že když si to dcera rozmyslí, přestane je prostě brát. Jak prosté a vzrušující. Kdo by si to ve 12 letech nechtěl vyzkoušet.

Děsivě se nám tu rozmáhá takový nešvar, tím je bagatelizace vědeckého poznání a lékařského přístupu. Korunu tomu nedávno dala Evropská komise se svou „Stragegií LGBTIQplus rovnost 2026 až 2035“, z níž je patrná snaha o sálamové posouvání přístupů například při úřední změně pohlaví.

2. díl Brácha vysílala ČT