V ideálním právním státě má být státní zástupce garantem zákonnosti, nestrannosti a profesionality. Měl by stát nad věcí – nikoli v ní. Jenže co se stane, když se ten, kdo má dohlížet na dodržování práva, začne místo toho bránit a vysvětlovat svůj postup? A když tím nechtěně sám poruší zákon, který má hájit?
Taková situace se podle dostupných dokumentů odehrává na Okresním státním zastupitelství v Nymburce, kde došlo k neobvyklému sporu o samotnou podstatu nestrannosti.Podjatost, která se „neposuzuje“
Podle obsahu právních podání zastupitelství odmítlo rozhodnout o námitce podjatosti s odkazem na to, že „ještě nebylo zahájeno trestní řízení“, a tedy že o věci nelze rozhodovat podle trestního řádu.
Jenže právě tato interpretace budí pochybnosti. Zákon o trestním řízení (§ 158 odst. 1–3 TŘ) jasně uvádí, že i fáze prověřování je součástí trestního řízení – tedy období, kdy už platí zásady nestrannosti, zákonnosti a zdrženlivosti.
Pokud by se přijal výklad, že v této fázi nelze rozhodovat o podjatosti, znamenalo by to, že právě v nejcitlivějším okamžiku – kdy se rozhoduje, zda vůbec dojde k vyšetřování – by mohly být pochyby o nestrannosti bez jakékoli právní obrany.Když se rozhodnutí mění ve „sdělení“
Dalším sporným momentem je, že místo vydání formálního rozhodnutí, které by bylo možné přezkoumat nadřízeným orgánem, zastupitelství pouze „sdělilo“, že důvody podjatosti neshledalo.To ale zákon nezná. Trestní řád (§ 31 odst. 1 TŘ) jasně stanoví povinnost vydat rozhodnutí, které umožní přezkum. Bez něj kontrolní mechanismus prostě nefunguje – a veřejnost tak ztrácí jistotu, že existuje nezávislá kontrola výkonu moci.Obranný tón místo věcného postupuZnepokojení vzbuzuje i tón samotného vyjádření. Místo právního odůvodnění se objevují výroky o motivech oznamovatele, údajně „nespokojeného s postupem úřadu“. Taková formulace ale nemá v právním textu co dělat – není úlohou státního zástupce hodnotit pocity občana, ale řídit se zákonem.
Zásada zdrženlivosti a objektivity patří k pilířům činnosti státního zastupitelství. Jakmile se orgán začne bránit, místo aby jednal podle paragrafů, přestává být garantem spravedlnosti a stává se jejím účastníkem.
Systémová chyba?
Z právních
analýz vyplývá, že v podobných případech má být věc obvykle předána jinému
státnímu zastupitelství – například z důvodu možných vazeb mezi místními soudci
a státními zástupci. Tento postup je běžný a chrání důvěru veřejnosti.
V Nymburce se to ale nestalo. A právě proto je nyní na krajské úrovni, aby se
tímto případem zabývala a posoudila, zda nedošlo k porušení zásad nestrannosti.
Spravedlnost musí být vidět
Evropský soud pro lidská práva už v 80. letech jasně řekl: spravedlnost nestačí jen vykonávat – musí být také viditelná. To znamená, že i zdání zaujatosti je problémem. Pokud se občan setká s tím, že jeho námitka není rozhodnuta podle zákona, ale zamítnuta neformálním „sdělením“, právní stát tím ztrácí část své důvěryhodnosti.Co z toho plyne
Případ z Nymburka neukazuje jen na možné pochybení
jednotlivce. Ukazuje na slabé místo celého systému – na okamžik, kdy se zákon
mění v obranný štít místo v nástroj spravedlnosti.
Ať už bude výsledek přezkumu jakýkoli, jedno by mělo být jasné: státní zástupce
nesmí být soudcem ve vlastní věci. Jinak se z principu spravedlnosti stává jen
fráze