Ministerstvo kultury zaslalo Pražské pravoslavné eparchii výzvu, která zní jako poslední varování. Podle úředního dopisu z 17. října 2025 církev závažně a opakovaně neplní své finanční závazky vůči státu ani vůči vlastním zaměstnancům. Pokud se situace nezmění, ministerstvo může odebrat církvi takzvaná „zvláštní práva“ – tedy možnost uzavírat církevní sňatky, vyučovat náboženství nebo působit jako duchovní ve věznicích a nemocnicích.
Zní to technicky, ale jde o zásadní věc. Tato práva nejsou samozřejmostí – stát je uděluje jen těm církvím, které prokazují odpovědnost, důvěryhodnost a řádné hospodaření. Pokud některá církev dlouhodobě neplní ani základní povinnosti, nemůže očekávat, že jí stát bude dál věřit.
Z duchovní autority se stává dlužník
Pražská eparchie, sídlící v centru hlavního města, se tak ocitla v situaci, kdy její duchovní poslání zastiňuje ekonomický chaos. Selhání vůči zaměstnancům i státu není jen účetní chybou – je to morální problém. Jak může duchovní instituce kázat odpovědnost, pokud sama nedodržuje své závazky?
Z veřejné debaty postupně mizí duchovní hlas, který by měl věřící spojovat. Místo něj se mluví o nejasném hospodaření, vnitřních sporech a autoritářském stylu vedení. Tam, kde by měla být pokora a služba, se usazuje nedůvěra a mlčení.
Zákon i věřící žádají odpovědnost
Zákon č. 3/2002 Sb. je v tomto směru jasný – stát může odebrat zvláštní práva církvi, která „závažným způsobem nebo opakovaně“ porušuje své závazky. Ministerstvo kultury proto dalo vedení eparchie třicetidenní lhůtu, aby dluhy uhradilo. Pokud se tak nestane, hrozí správní řízení a ztráta práv, která pravoslavné obci v Česku umožňují běžné fungování.
To by byl bezprecedentní krok – nejen právní, ale i symbolický. Církev, která by přišla o zvláštní práva kvůli vlastní neodpovědnosti, by ztratila i to nejdůležitější: morální autoritu.
Církev, která se musí probudit
Pravoslaví má v českých zemích hluboké historické kořeny – od tradice sv. Cyrila a Metoděje až po novodobou obnovu po roce 1989. Právě proto je současná krize tak bolestná. Ukazuje, že duchovní instituce může upadnout do stejného bahna nekompetence a vnitřních sporů jako jakákoliv světská organizace.
Je nejvyšší čas, aby se vedení eparchie probudilo. Nestačí vymlouvat se na byrokracii nebo dědictví minulosti. V sázce není jen účetní bilance, ale víra lidí, kteří ještě věří, že církev má být svědomím společnosti – ne jejím dlužníkem






