Pravdou ale je, že jsem dobrou odpověď po důvodu válek za celý svůj relativně dlouhý a bohatý život neslyšela. Mám pocit, že si na moudré vždycky jen hrajeme. „Kvůli území,“ říkáme třeba. Jindy zase: „Protože se pohádali.“ Přitom sami moc dobře vidíme dětem na očích, že jim tyhle „odpovědi“ absolutně nestačí.

Válka zůstává nepochopitelná. Pokaždé, když skončí, kroutí přeživší hlavou, co se to vlastně stalo. Viděla jsem nahrávky s veterány první světové války, kteří v šestnácti letech předstírali plnoletost, jen aby mohli do boje. Jako dědečkové se pak všichni shodli, že válka je ta nejzbytečnější věc na světě. Pak přišla válka druhá, jejíž konec oslavujeme právě teď. Uběhlo 81 let od chvíle, kdy skončila, a za tu dobu vypukla spousta jiných válek, z nichž ta současná na Ukrajině patří k nejstrašnějším.

Tohle jsou věci, které mi běžely hlavou, když jsme kladli věnce na Vítkově. Vzpomínali jsme na ty, kteří padli se zbraní v ruce, i ty, kteří se nijak bránit nemohli. Mimochodem, civilistů zemřelo ve druhé světové válce dvakrát víc než vojáků.

Jak vůbec můžeme válkám zabránit, když nevíme, proč začínají? Říkám si, jestli právě to dětské tázání, o kterém jsem psala na začátku, není zároveň i odpovědí. Přála bych si, aby až příště nějaký mocipán ze svého bunkru nařídí útok na jinou zemi, podíval se mu voják do očí a zeptal se: „Proč?“