Pasivita. Neodvaha. Pohodlnost. To byly tehdy, a jsou i dnes, vlastnosti, které dokáží určité pozitivní chody dějin narušit… O takových se nedá mluvit ani u nás ani u oné dámy (a několika dalších), co na nás křičeli. Jen je škoda, že křičeli, jak už to mnohdy u kakofonií křiklounů bývá, s nulovými argumenty.

To jsem si potvrdila o pár minut později v kavárně Slavia, kde jsme prošli okolo stolu čtyř starších pánů. Křičeli: “Jste hnusní!” Přišla jsem k nim, s úsměvem se jim představila a požádala je o konkrétní argument, proč jsme hnusní. Řekli, že nás nesnáší.

Přibližně deseti různými dotazy jsem je prosila, aby mi řekli proč. Že si s nimi o tom moc ráda popovídám, slušně a fakticky, když slavíme tu svobodu a demokracii. Řekli znovu nějakou urážku a nechtěli se se mnou bavit. Krom jednoho, který byl milý, a velmi rychle za to byl ostatními přetlačen.

Objednala jsem jim tedy čtyři turky. A přiťukla si s nimi na odvahu, svobodu a demokracii. Řekli, že když křičeli, že si dají jednoho Turka, nemysleli to vážně. A odešli. Je to jejich svoboda. Nemyslet věci vážně. Možná, že nemysleli vážně ani to, že mě nesnáší, když to neuměli podložit jediným argumentem.

Diky, že můžem! Díky, že můžem argumentovat, i když to dnešní mainstream nenosí.

P.S. Děkujeme stovkám lidí, co nám cestou podávali ruku, fotili se s námi, objímali nás. Paradoxně to bylo právě na daném místě a v inkriminovanou dobu velmi odvážné.