Bojí se o neziskovky. Protože bez nich by se snad mohlo stát, že děti ve škole neuslyší „správný názor“ od lidí, kteří za něj berou granty. A že by se někdo mohl zeptat, proč zrovna tihle? Kdo je platí? A kdo je kontroluje? To už zavání demokracií.

Bojí se o veřejnoprávní média. Ta nezávislá. Tak nezávislá, že se vždycky bojí přesně toho samého co on. Náhoda? Určitě.

Bojí se formulací o Ukrajině. Protože svět je podle něj jednoduchý, jedna věta, jeden názor, jedna povolená emoce. Kdo se ptá, je podezřelý. Kdo pochybuje, je nebezpečný!

A tak se Rakušan bojí. Ne rozkladu státu. Ne zadlužených rodin. Ne kolabujícího zdravotnictví. Bojí se, že už nebude rozhodovat, co je pravda, kdo je hodný a kdo je extremista. A to bolí víc než cokoliv jiného.