Více než rok jsem uvažovala o tom, jestli se z voličky KSČM stanu členkou této strany, pro mne jediné vpravdě levicové strany v naší zemi. Nakonec se tak stalo, a nyní jsem její členkou téměř jeden rok. Jsem věřící s romskými i africkými kořeny. Dosti často jsem dostávala stále stejný dotaz: »Jak může být věřící člověk komunistou?« Tyto otázky jsou však obvyklé spíše v České republice, než na Rusi, ačkoli i tam se setkáváme s antikomunistickou propagandou. Na Rusi není nikterak neobvyklé, aby komunista byl věřící člověk. A bylo tomu tak i v Sovětském svazu, byť zde, zejména v období vlády N. S. Chruščova (1953–1964), nejen znovu zesílila ateistická propaganda jako ve 20. letech XX. století, ale také bylo zavřeno mnoho chrámů či modliteben, jež byly postupně otevřeny ještě v období vlády J. V. Stalina. Jsem totiž starověrkou-bezpopovkou, členkou církve, která byla pronásledována carským režimem od druhé poloviny XVII. století až do roku 1906. Naši věřící, věrni starým obřadům a víře, byly upalováni, mučeni, vězněni, naše modlitebny ničeny nebo zavírány, byly nám zabavovány ikony i staré knihy. Ačkoliv nebylo v Sovětském svazu pro starověrce vše ideální, zejména ruští etnografové se zajímali o různé etnografické skupiny v prostředí staroobřadců, popovců i bezpopovců, a to především z hlediska jejich dialektů ruštiny, ale též sbírali lidové duchovní písně či pořizovali magnetofonové nahrávky liturgických zpěvů, jež jsou dodnes velmi ceněny.
Ač členka KSČM, nikterak se netajím tím, že se nehlásím k marxismu-leninismu, ale k učení polské Židovky Róży Luksemburg (1871–1919), u nás známější jako Róza Luxemburgová, jejíž chápání Marxova učení bylo odlišné od toho, jenž hlásal V. I. Lenin. Kromě odlišného chápání charakteru kapitalismu a jeho vývoje, to byl také důraz na svobodu smýšlení a odmítnutí teze o vedoucí úloze (komunistické) strany ve státě. Její poznámky k revoluci v Rusku hovoří za vše:
»Svoboda pouze pro stoupence vlády, pouze pro členy jedné strany – bez ohledu na jejich počet – není svoboda. Svoboda je vždy svobodou pro smýšlející odlišně. Ne kvůli fanatismu „spravedlnosti“, ale proto, že na tomto závisí vše oživující, léčivý a očistný účinek politické svobody; končí tehdy, když se „svoboda“ stane privilegiem.«*
A v otázce náboženské svobody měla tato spoluzakladatelka Komunistické strany Německa zcela jasno. V roce 1905 napsala pod pseudonymem Anton Chmura ve své knize Kościół a socjalizm (Církev a socialismus) určené pro polské dělníky, kteří žili v té části Polska, jež patřila Ruskému impériu, tato slova:
»Sociální demokraté se zde, stejně jako na celém světě, drží zásady, že svědomí a přesvědčení člověka jsou posvátné a nedotknutelné. Každý má svobodu vyznávat víru a přesvědčení, které mu přináší duchovní štěstí. Nikdo nesmí pronásledovat ani urážet náboženské přesvědčení jiných. Toto hlásají sociální demokraté.«**
Toto jsou slova ženy, která chápala poselství Evangelia především v jeho sociální oblasti, přičemž cituje mezi jinými i sv. Ioanna Chrysostoma († 407), jehož kázání měla charakter nejen duchovní a mravní, ale též sociální. Vždyť ve Skutcích sv. Apoštolů se praví:
»Všichni věřící byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svá zboží a majetky a dělili je mezi všechny, jak kdo potřeboval. Denně zůstávali jednomyslně v chrámě, po domech lámali chléb a přijímali pokrm s veselím a prostotou srdce.« (Sk. 2: 44 – 46)
Právě Róża Luksemburg je příkladem toho, že marxismus není nějaká zvěrská ideologie. Pro mne je marxismus především učení o vývoji ekonomických vztahů v třídní společnosti v průběhu celých dějin lidstva a snaha o vytvoření spravedlivé společnosti. Leninova interpretace je jen jednou z mnoha. Učení o vedoucí úloze jedné (komunistické) strany považuji za chybné a zde se jednoznačně držím názorů Róży Luxemburg o nutnosti zachovat svobodu smýšlení i náboženství. V oblasti filosofie a teologie pak vycházím z dědictví Byzance a staré Rusi.
Na nadcházejícím sjezdu KSČM v květnu tohoto roku by měla být zdůrazněna svoboda ve výkladu marxismu. Otevřeme se levicovým voličům, kteří se hlásí k víře v Boha a ukažme, že komunista není ateista, ale především člověk se sociálním cítěním a svobodou smýšlení. Naším cílem by měl být nadále socialismus, ale socialismus s prvky tržní ekonomiky, v čemž nám může být dobrým příkladem nový strategický partner České republiky – Vietnamská socialistická republika. Vždyť mezi členy KSČM jsou také živnostníci. A o tuto tvář naší strany budu usilovat. Jsem člověk míru, věřící, nehlásám revoluční ideály, ale poklidnou proměnu naší společnosti směrem ke společnosti sociální a solidární.
* Люксембург, Роза. О социализме и русской революции: Избранные статьи, речи, письма. Москва: Политиздат, 1991, с. 327.
** Chmura, Józef. Kościół a socjalizm. Wydanie Czerwonego Sztandaru, 1905², s. 4.
