Ano, na papíře vše vypadalo dobře. Téměř 2400 nových rekrutů, splněný plán, titulky o nejlepším náboru od vzniku profesionální armády. Jenže realita, kterou Fialova vláda čtyři roky ignorovala, je zcela jiná. Každý desátý nově přijatý voják odešel už ve zkušební době. V roce 2024 opustilo armádu 1325 profesionálů, stovky z nich na vlastní žádost. Čistý přírůstek sotva přes 1 tisíc osob nestačí ani ke stabilizaci, natož k budování skutečně funkční armády.
Zásadní problém, o kterém se nemluvilo, je katastrofální nenaplněnost vojenských útvarů. Mnohé z nich fungují dlouhodobě jen na 70, 60, v některých případech dokonce na 50 procentech tabulkových stavů. To už není organizační nedostatek, ale přímé ohrožení obranyschopnosti státu. Vojáci jsou přetížení, jednotky personálně oslabené a systém se udržuje v chodu jen díky improvizaci a osobní oběti jednotlivců.
K tomu se přidává další závažný rozměr – hospodaření Ministerstva obrany za vlády Petra Fialy. Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) ve svých kontrolních závěrech opakovaně upozorňoval na nehospodárné a neefektivní nakládání s veřejnými prostředky. A nešlo o drobnosti. NKÚ kritizoval například způsob zajišťování oprav automobilní techniky, kde stát platil více, než by musel, bez odpovídajícího přínosu. Stejně tak poukazoval na problémy v modernizaci ženijního a chemického vojska, tedy klíčových schopností, které mají zásadní význam pro obranu vlastního území a ochranu obyvatelstva anebo že pro novou techniku nejsou garáže.
Namísto systematického posilování těchto základních složek se tehdejší vedení resortu obrany soustředilo na mediálně atraktivní projekty, politický marketing a PR. Obrana státu se stala tématem tiskových konferencí, nikoli promyšlené strategie. Výsledkem je armáda, která má drahou techniku, ale chybí jí lidé, infrastruktura i funkční základní schopnosti.
Odpovědnost za tento stav nese vláda Petra Fialy, která dnes z opozičních lavic rozdává rady, ale odmítá přiznat vlastní selhání. Nová vláda, vycházející z Programového prohlášení se naopak hlásí k pojetí silné, suverénní, a především obranné armády. Armády, jejímž úkolem je chránit území České republiky, její občany a kritickou infrastrukturu – nikoli sloužit primárně jako nástroj cizích geopolitických ambicí.
Změna musí začít u lidí. Bez skutečných motivačních stimulů – stabilních platů, dostupného bydlení, podpory rodin vojáků a možnosti sloužit v regionu, kde mají zázemí – se personální krize nevyřeší. Stejně důležitá je ale i změna struktury armády. Je nezbytné zahájit výstavbu nových vojenských útvarů rovnoměrně rozmístěných po celém území republiky, aby armáda nebyla koncentrována jen do několika lokalit a aby se přirozeně propojila s regiony. Důležitý je i kariérní řád a rotace lidí na funkcích, kde bude platit nikoliv minimální, ale i maximální doba výkonu funkce v hodnostech a za současných podmínek to nebude vůbec jednoduché.
Zkušenosti z války na Ukrajině jasně ukazují, kde mají být priority moderní obrany: dostatek informací, protivzdušná obrana, ochrana kritické infrastruktury, schopnosti v oblasti dronů a obrany proti nim a schopnost státu plnit úkoly při vyhlašování jednotlivých krizových stavů. To jsou oblasti s ryze obranným charakterem, které musí stát systematicky a uvážlivě rozvíjet.
Součástí této změny musí být i důsledná kontrola hospodaření. Problematické zakázky z minulých let by měly projít odborným a nezávislým auditem, aby bylo jasné, kde došlo k plýtvání a kdo za něj nese odpovědnost. Obrana státu není prostor pro marketing ani experimenty, ale pro rozvážné, hospodárné a odpovědné rozhodování.
Pokud má Česká republika skutečně bezpečnou budoucnost, musí se vrátit k racionální obranné strategii, která staví na lidech, regionech, funkčních schopnostech a odpovědném hospodaření. To je skutečná změna, kterou si obrana této země zaslouží.
