dnes stojíme před hlasováním o důvěře nové vládě a je to jeden z těch momentů, kdy se nehlasuje jen o politické matematice, ale o směru, kterým se Česká republika vydá. A já chci za poslanecký klub Starostů a nezávislých říct zcela jasně: této vládě důvěru nedáme! Neříkám to s radostí, neříkám to ani z automatického opozičního reflexu. Říkám to proto, že vidím už teď v prvních krocích, v prvních výrocích, v prvních personálních i legislativních náznacích, že tato vláda si plete sílu s nátlakem, reformu s demontáží a odpovědnost s líbivostí.

A dovolte mi, prosím, začít trochu obecně. Když se totiž vláda uchází o důvěru, měla by přicházet s jasnou ambicí posílit stát, modernizovat ho, udělat ho funkčnějším. Jenže my sledujeme jiný vzorec - oslabování institucí, rozkládání pojistek, zpochybňování autorit, které drží demokracii pohromadě.

Zásadní příklad je služební zákon. Všichni víme, že státní správa potřebuje změny, lepší řízení, lepší odměňování, větší profesionalizaci, méně papírování. Ale co se rýsuje teď? Rýsuje se to, že místo modernizace se budou bourat pojistky proti politizaci. A já to řeknu úplně srozumitelně. Stát nemůže fungovat jako kořist. Nemůže to být tak, že po volbách přijde nová politická garnitura a řekne: teď si vyměníme lidi. To není řízení státu, to je personální revoluce a dopadne to vždycky na občany. Delší lhůty, chyby, chaos, ztráta paměti institucí, odchody odborníků. A do toho přichází další věc, zpochybňování institucí jako takových. Vláda a její představitelé naznačují, že rozhodování nezávislých institucí je vlastně výsledkem vůle konkrétních lidí někde tam nahoře, ať už prezidenta nebo kohokoliv jiného, to je extrémně nebezpečné. Pokud se lidé přestanou spoléhat na to, že instituce rozhodují podle práva, ztratí důvěru ve stát jako celek.

A víte, co je na tom nejhorší? Že pak už proti nám ani není potřeba žádné sofistikované hybridní války zvenčí. My si to zvládneme udělat sami. Rozdělit společnost, oslabit odolnost, zpochybnit pravidla, vytvořit pocit, že nic neplatí, že všichni lžou, že nikomu nelze věřit. To byl první důvod, proč této vládě důvěru nedáme.

Druhý důvod je programový, vláda přichází s programovým prohlášením, které vypadá hezky. Je plné slov jako spravedlnost, efektivita, spojování společnosti. Ale když v něm hledáme skutečné reformní kroky, modernizační ambici, odvahu říci lidem pravdu, tak tam často spíše najdete jedinou filozofii: po nás potopa. Líbivé věty, ale málo odpovědnosti, sliby, ale bez jasného financování, velká slova, ale bez konkrétního plánu, jak systémově řešit největší problémy naší doby: stárnutí populace, dostupné bydlení, kapacitu péče, produktivitu práce, kvalitu vzdělávání a odolnost státu.

A já bych byla ráda, aby toto hlasování nebylo jen o emocích, proto teď přejdu k sociální oblasti, protože právě tam se ukáže, jestli vládě jde o lidi, o systém nebo o marketing.

Jsem ráda, že jsem upoutala tady pozornost pana ministra, protože jemu je tato pasáž obzvláště určena. Sociální politika se dotýká každého, nejen těch, kteří dávky pobírají, sociální politika je o tom, jestli se lidé v těžké chvíli propadnou, nebo jestli je stát zachytí. Jestli rodina zvládne péči o své blízké, nebo jestli se rozpadne. Jestli mladí lidé mají odvahu zakládat rodiny a jestli stáří znamená důstojnost, nebo strach.

Ve vládním programu zaznívají slova pomoci rodinám, řešení porodnosti, moderní sociální služby, spravedlivé důchody, superdávka spravedlivá a motivující. Jenže když se podíváme na první kroky a na vnitřní logiku těchto návrhů, vidíme velké rozpory. Podpora rodin a dětí se nedělá tiskovkou, dělá se prací v terénu, dělá ji OSPOD, dělá se v sociálních službách, v dostupnosti školek a flexibilních úvazků, v podpoře pečujících. A hlavně, dělá se stabilitou.

Ochrana dětí a rodinná politika jsou oblasti, které nesnesou chaos. Proto se ptám, jak chcete mluvit o prorodinné politice, když současně rozbíjíte odborné zázemí a vyhazujete klíčové lidi, kteří tu politiku mají připravovat a držet? Jak chcete chránit ohrožené děti, když už v prvních týdnech ve své funkci rušíte projekty a kapacity, které pracovaly v terénu? Pan ministr mluví o tom, že nebude dělat projekty pro projekty, že chce praxi. Dobře, ale praxe není audit. Praxe je, že pracovníci v terénu mají kapacitu a podporu. Praxe je, že OSPOD má nástroje, metodické vedení a lidi. Praxe je, že rodiny v krizi vědí, kam se obrátit a že pomoc přijde včas. A já chci říct jednu větu jasně. Ochrana dětí se nedá odložit, u dítěte se nedá říct: počkejme na reformu. Čas běží.

Další oblast, kde si musíme říci pravdu, je pěstounství. Vláda deklaruje podporu pěstounů, podporu náhradní rodinné péče. Skvělé, ale veřejnost i odborníci si jistě pamatují, že právě z tohoto politického tábora a z návrhu pana ministra přišla velmi omezená podpora nezprostředkovaným pěstounům, kteří během chvíle přišli o výrazné finanční prostředky a jejich dávky se zkrátily. A to jsou často lidé, kteří dítě zachraňují v krizové situaci, babička, dědeček, teta, bez marketingu, bez aplausu, prostě to udělají.

Takže naše otázka je jednoduchá. Kde je jistota, že se slova promění v činy? A jak zajistíte, aby se v systému nestalo, že těm nejbližším, kteří dítě drží nad vodou, vezmete potřebnou podporu?

V programovém prohlášení vlády se mluví o udržitelném důchodovém systému. To zní dobře, jenže udržitelnost není věta, udržitelnost je soubor pravidel a parametrů, které mají dát jistotu i dnešním třicátníkům, že jednou dostanou důstojný důchod. A my slyšíme signály, že vláda chce rušit klíčová opatření, která byla nastavena právě proto, aby systém dlouhodobě ustál demografickou realitu. My dnes chceme vést debatu o věku odchodu do důchodu, to jste výslovně říkali i v jiných formátech, a my jsme to respektovali, ale musíme pojmenovat princip, není možné hlásat udržitelnost a současně rušit opatření, která k udržitelnosti vedou. To přesně je ten model: po nás potopa.

A teď dovolte jednu věc, která je možná malá v textu programového prohlášení, ale velká v tom, co vysílá do společnosti. V programovém prohlášení vlády je věta, že při demografických opatřeních chcete upřednostňovat manželství jako nejstabilnější prostředí pro výchovu dětí. A tak se ptám, co si pod tím mám představit. Že stabilní prostředí pro dítě tvoří oddací list? Nebo že ho tvoří láska, bezpečí, čas, odpovědnost, funkční vztahy a dostupné služby? Dítěti je totiž jedno, jaký je status dospělých na papíře. Dítě potřebuje, aby doma bylo bezpečno a aby stát pomáhal, když to rodina potřebuje. A tady je důležité poselství, politika má spojovat, ne nálepkovat. Děti nemají být rukojmími kulturních válek.

Chcete řešit porodnost? Bez dostupného bydlení ji nevyřešíte. Chcete, aby lidé zakládali rodiny? Bez jistoty bydlení to neudělají. A my vidíme, že zákon o podpoře bydlení, který byl pilířem řešení, je odkládán, rozmělňován a odklizen. A to je přesně ten typ politiky, který budí nedůvěru, velké řeči o rodinách, a když přijde na klíčový nástroj, tak se couvá.

Vážené kolegyně a kolegové, to, že této vládě nedáme důvěru, neznamená, že budeme stát stranou a jen komentovat. Naopak, STAN bude konstruktivní opozicí, budeme vládu bedlivě sledovat. Máme odborný tým, který bude vládu stínovat, a ne jako dekoraci. Každá oblast, rodinná politika, sociální služby, dávky, zaměstnanost, péče o seniory bude mít u nás odborné zázemí. Budeme předkládat návrhy, které nejsou slogan, ale reálné řešení. Budeme navrhovat opatření pro funkční stát, silné obce, sociální politiku, která je spravedlivá a cílená.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, dnes vláda žádá o důvěru a my ji nedáme, protože vidíme, že oslabuje pojistky státu místo toho, aby je modernizovala. Mluví o prorodinné politice, ale vytváří chaos v oblastech, kde je potřeba stabilita. Hlásá udržitelnost, ale couvá od systémových kroků a slibuje, že bude společnost spojovat, zatímco do ní vnáší nové dělící čáry.

Ale zároveň říkám, my nebudeme opozicí křiku, budeme opozicí práce a hlavně budeme předkládat řešení taková, která dělají z České republiky zemi, kde se dobře žije, pracuje, vychovávají děti a důstojně stárne.

Děkuji za pozornost.