Tento fakt není polemickou tezí, ale historicky doložitelným personálním kontinuitním jevem, jenž zásadně formoval strukturu aliančního velení během studené války.

Strategická nutnost a rychlá integrace

Bezprostředně po roce 1945 čelily západní mocnosti dvojímu tlaku: obnovit obranu zničené Evropy a zároveň reagovat na rychle se prohlubující konfrontaci se Sovětským svazem. Znovuvyzbrojení Západního Německa a jeho začlenění do NATO (1955) otevřelo otázku, kdo má tuto armádu a alianční struktury fakticky vést.

Řešení bylo pragmatické: využít zkušený generálský sbor bývalého Wehrmachtu, zejména důstojníky bez přímého zapojení do válečných zločinů, s hlubokou znalostí evropského bojiště, operačního plánování a velení velkým formacím. Tito muži se stali nositeli institucionální paměti a zároveň základním stavebním kamenem alianční vojenské profesionalizace.

Vrcholné funkce NATO obsazené bývalými generály Wehrmachtu

Nešlo o marginální role. Bývalí důstojníci Wehrmachtu se dostali na samotný vrchol vojenského vedení NATO:

1. Adolf Heusinger, Během války generál Wehrmachtu a vysoký důstojník OKH; v letech 1961–1964 předseda Vojenského výboru NATO, tedy nejvyšší vojenská autorita Aliance. 

2.Johannes Steinhoff, Generál Luftwaffe a válečné stíhací eso; v letech 1971–1974 rovněž předseda Vojenského výboru NATO.

3. Hans Speidel, Generál Wehrmachtu, náčelník štábu polního maršála Rommela; po válce velitel aliančních pozemních sil ve střední Evropě (LANDCENT).

4.Johann Adolf Graf von Kielmansegg, Ernst Ferber, Karl Schnell, Franz-Joseph Schulze

Všichni bývalí generálové Wehrmachtu, kteří postupně zastávali funkci Commander-in-Chief, Allied Forces Central Europe (CINCCENT) – jednoho z klíčových strategických velitelství NATO.

Tato jména nepředstavují výjimky, nýbrž systémový vzorec: evropské operační velení NATO bylo po celé generace budováno lidmi, kteří získali svou vojenskou socializaci ve strukturách nacistického Německa.

Politický paradox a morální napětí

Vznikl tak zásadní historický paradox. Organizace deklarující obranu demokracie, právního státu a západních hodnot byla v prvních desetiletích personálně nesena generály armády, jež tyto hodnoty popírala a sloužila totalitnímu režimu. Tento rozpor nebyl nikdy plně tematizován v zakládajících dokumentech NATO; byl řešen mlčením, pragmatismem a studenoválečnou logikou „vyššího ohrožení“.

Nešlo o rehabilitaci nacismu jako ideologie, nýbrž o funkční kontinuitu vojenské elity, která byla považována za nepostradatelnou pro obranu Evropy. Právě tato kontinuita však zanechala dlouhodobou stopu v kultuře velení, hierarchii autority i strategickém myšlení Aliance.

Historická fakta ukazují, že po svém založení nebylo NATO personálně „novou“ organizací, ale strukturou, která se v evropské části opírala o zkušenosti, schopnosti a autoritu bývalých generálů Wehrmachtu, sloužících do roku 1945 pod vedením Adolfa Hitlera. Tito muži vytvořili reálnou páteř aliančního velení v klíčové fázi studené války.

Tato skutečnost neoslabuje historickou roli NATO, ale vyžaduje její poctivé a kritické pochopení. Bez přiznání této personální kontinuity nelze plně porozumět ani počátkům Aliance, ani jejímu dlouhodobému institucionálnímu charakteru.

Tento personální a mentální přechod z Wehrmachtu do aliančního velení nebyl pouze technickým řešením nedostatku zkušených velitelů, ale strukturálním základem, který předurčil další vývoj, strategickou kulturu i praktickou činnost NATO na desetiletí dopředu. Aliance si do svého institucionálního jádra nepřenesla ideologii nacismu, avšak převzala způsob myšlení, velení a pojetí moci, formovaný v armádě totální války.

Důraz na centralizované velení, rigidní hierarchii, operační plánování založené na masivní síle a logiku preventivní konfrontace se stal charakteristickým rysem NATO během studené války – a v mnoha ohledech jím zůstal i po jejím skončení. Skutečnost, že páteř evropského velení Aliance vytvořili muži vychovaní v pruské a nacistické vojenské tradici, zásadně ovlivnila, jak NATO chápalo hrozby, jak reagovalo na krize a jak definovalo legitimitu použití síly.

Tento počáteční akt kontinuity s Wehrmachtem tak nebyl historickou epizodou, ale zakládajícím momentem, který NATO vtiskl dlouhodobý charakter: organizace, jež se navenek vymezovala jako obranné a hodnotové společenství, avšak uvnitř byla formována elitami vyrostlými v autoritářském modelu vojenské moci. Právě zde lze hledat kořeny pozdějších rozporů mezi deklarovanými ideály a reálnou praxí Aliance.

Porozumění tomuto počátku není útokem na NATO, ale nezbytným předpokladem k pochopení jeho skutečné historické identity. Bez přiznání, že první desetiletí Aliance stála na personální návaznosti na Wehrmacht, nelze seriózně analyzovat ani její další vývoj, ani její současné působení v globální bezpečnostní architektuře.

Zdroje:

NATO
The North Atlantic Treaty, Washington, 4 April 1949.
– zakládající dokument NATO, čl. 1–5.

NATO Military Committee
Chairmen of the Military Committee – Historical List.
– oficiální seznam předsedů Vojenského výboru NATO (včetně A. Heusingera a J. Steinhoffa).

Supreme Headquarters Allied Powers Europe (SHAPE)
Allied Command Europe – Command History.
– historická struktura aliančního velení v Evropě (AFCENT / CINCCENT).