Případ advokátky Hany Sukové není jen individuálním selháním jednotlivce. Je to systémový test. A ten advokacie – přes veškerou svou institucionální sebejistotu – neobstála. Podle zjištění médií měla profesní komora k dispozici informace o podezřelých manipulacích s klientskými prostředky již několik let před vypuknutím skandálu. Přesto kontrolní mechanismy selhaly, a to způsobem, který policie sama označila za „laxní“ a fakticky nedostatečný.
Ano, orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že se nejedná o trestný čin ze strany komory. Jenže zde se otevírá zásadní otázka: opravdu je absence trestní odpovědnosti totožná s absencí odpovědnosti jako takové? Není. A právě v tomto rozdílu se ukazuje strukturální problém advokátní samosprávy.
Advokátní komora si nárokuje kontrolu nad vstupem do profese, disciplinární pravomoc i dohled nad výkonem advokacie. Tedy funkčně vystupuje jako regulátor, profesní soud i etická autorita zároveň. Tento koncentrát pravomocí je obhajován argumentem odbornosti a autonomie. Jenže právě tato autonomie se v praxi mění v uzavřený systém s omezenou vnější kontrolou – systém, který je schopen chránit vlastní integritu, ale nikoli nutně klienta.
A zde se dostáváme k ještě závažnějšímu aspektu, který zásadně mění optiku celého problému: existují řízení, ve kterých stát přímo ukládá povinnost být zastoupen advokátem. Nejde tedy o volbu klienta, ale o zákonný imperativ. Typickým příkladem je řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem podle § 105 odst. 2 soudního řádu správního, kde je zastoupení advokátem obligatorní. Obdobně v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem dle § 241 občanského soudního řádu. V těchto případech je jednotlivec fakticky zbaven možnosti jednat sám za sebe – přístup k soudu je podmíněn vstupem advokáta.
Tím se zásadně mění rovnováha práv a odpovědnosti. Pokud stát nutí jednotlivce vstoupit do právního vztahu s advokátem, přebírá tím implicitně i odpovědnost za kvalitu a bezpečnost tohoto vztahu. Advokátní komora se pak nestává jen profesní organizací, ale klíčovým prvkem výkonu spravedlnosti. A právě proto je její selhání o to závažnější.
V kauze zpronevěry 161 milionů korun přitom nejde o marginální pochybení. Desítky klientů přišly o prostředky, které svěřily advokátce v důvěře, že institut advokátní úschovy je bezpečný. Tato důvěra je přitom základním pilířem celé advokacie. Pokud se ukáže, že kontrolní mechanismy jsou pouze formální – jak ostatně konstatovali i policisté, kteří uvedli, že kontrola byla „formálně správná“, ale nedostatečná – pak nejde o selhání jednotlivce, ale o selhání institucionální.
Ještě závažnější je paradox, který z toho plyne: advokacie si nárokuje výlučnost v poskytování právních služeb právě s odkazem na ochranu klienta. Jinými slovy – stát deleguje část své regulační funkce na profesní samosprávu, protože má za to, že advokáti sami nejlépe zajistí kvalitu a etiku. Jenže pokud tento model selhává, vzniká zásadní deficit legitimity – a to zejména tam, kde je advokát povinným prostředníkem mezi jednotlivcem a soudem.
Nelze přehlížet ani další rovinu problému. V advokacii – stejně jako v každé jiné profesi – existují jednotlivci, kteří se dopouštějí trestné činnosti nebo vykazují zásadní profesní deficit. To samo o sobě není překvapivé. Zásadní je však otázka, jak systém reaguje na rizikové signály. V daném případě existovaly indicie, opakované výběry hotovosti i podezřelé transakce, a přesto nedošlo k efektivnímu zásahu. To znamená, že kontrolní mechanismy nebyly schopny identifikovat ani zjevné anomálie.
Tento fakt přímo zpochybňuje argument, že advokátní komora je dostatečným garantem ochrany klienta. Pokud instituce, která má monopol na dohled, nedokáže zabránit masivnímu selhání, pak její monopolní postavení přestává být obhajitelné v původním rozsahu – zvláště v situaci, kdy je tento monopol vynucen zákonem.
Z právně-teoretického hlediska se zde střetávají dva principy: autonomie profesní samosprávy a ochrana základních práv jednotlivce. Právo na právní pomoc a spravedlivý proces není abstraktní konstrukcí – je to konkrétní nárok klienta, který je v některých případech nucen využít služeb advokáta, a tedy vstoupit do systému, který nemůže obejít. Pokud tento systém selže a neposkytne účinnou ochranu, dochází k narušení legitimního očekávání klienta, které je chráněno i ústavním pořádkem.
Advokacie tak stojí před nepříjemným zrcadlem. Na jedné straně deklaruje vysoké etické standardy, disciplinární odpovědnost a profesní čest. Na druhé straně realita ukazuje, že tyto deklarace nejsou vždy doprovázeny účinnými nástroji prevence a kontroly. Výsledkem je asymetrie: klient nese riziko, zatímco systém si zachovává autonomii – a to i v situacích, kdy je jeho účast vynucena zákonem.
Ostře řečeno: advokátní komora si nárokuje patent na právo, ale nenese plnou odpovědnost za jeho výkon – a to ani tam, kde stát nutí jednotlivce, aby její služby využil. Vytváří normativní rámec, kontroluje jeho dodržování, ale v klíčových momentech nedokáže ochránit ty, pro které má tento rámec existovat.
Pokud má advokacie obnovit důvěru, nestačí deklarace ani disciplinární řízení ex post. Je nezbytné otevřít otázku skutečné odpovědnosti – včetně systémové odpovědnosti za selhání kontrolních mechanismů, a to zejména v oblastech, kde je zastoupení advokátem povinné. Jinak se bude opakovat tentýž scénář: další kauza, další „formálně správná“ kontrola, další klienti bez ochrany.
Zdroj:
BLAŽEK, V. (2026) U advokátky lidem zmizelo 161 milionů. Splácela jsem dluhy, tvrdí u soudu. Seznam Zprávy, 7. ledna 2026.
BLAŽEK, V. (2025) Advokátka Suková jde k soudu, podle obžaloby zpronevěřila 161 milionů. Seznam Zprávy, 1. října 2025.
ČTK / iROZHLAS (2026) Exadvokátka Suková se doznala ke zpronevěře desítek milionů. iROZHLAS, 7. ledna 2026.
KERLES, M. (2025) Miliarda z advokátních úschov je fuč. A nikdo za nic nemůže? INFO.cz, 11. října 2025.
ČTK / Česká justice (2025) Policie navrhla obžalovat advokátku Sukovou a její dceru za zpronevěru 161 milionů korun. Česká justice, 3. března 2025
