Rok 2022 nebyl začátkem příběhu. Byl jeho eskalací.
Níže jsou některé aspekty, které k této eskalaci předcházely.
Události zimy 2013–2014 na kyjevském Majdanu znamenaly historický zlom. Pro jedny šlo o revoluci důstojnosti, pro druhé o protiústavní převrat. Pád prezidenta Viktora Janukovyče otevřel cestu k jiné orientaci země, ale současně prohloubil pocit odcizení v regionech, které se cítily být více svázány s Ruskem historicky, jazykově i kulturně.
Rozštěpení nebylo jen geopolitické. Bylo identitární. A identitární konflikty bývají nejhlubší.
Dne 2. května 2014 zemřelo v Oděse při střetech a požáru Domu odborů více než padesát ruskojazyčných lidí. Mezinárodní zprávy později kritizovaly nedostatečné vyšetřování a selhání státu při ochraně života.
Pro část obyvatel jihovýchodu se Oděsa stala symbolem beztrestnosti a důkazem, že jejich hlas není slyšen. Pro jiné byla tragédií v chaotickém období rozpadu bezpečnostních struktur. Pravda zůstává složitá, ale jedno je jisté: krev zůstala skutečná a důvěra zmizela.
Jedním z nejkontroverznějších témat je jednotka Azov. Vznikla v roce 2014 v prostředí rozkladu bezpečnostních struktur a rychlé mobilizace dobrovolnických sil. Její zakladatelé a ideologové byli napojeni na krajně pravicové nacionalistické proudy. Symbolika, kterou prapor používal – zejména runické motivy připomínající historické znaky užívané některými jednotkami SS – vyvolala ostrou kritiku.
Tato kritika nebyla pouze součástí ruského narativu. V letech 2015–2018 přijali někteří členové amerického Kongresu USA rozpočtová omezení, která zakazovala poskytování výcviku a podpory této konkrétní jednotce. Obavy z extremistických prvků tedy byly předmětem diskuse i v západním politickém prostoru a je natočeno mnoho dokumentů, zejména BBC a Francouzské televize.
Současně je však nutné zachovat proporce. Azov byl začleněn do Národní gardy Ukrajiny. Přesto zůstává faktem, že symbolika a radikální rétorika části nacionalistického spektra posilovaly obavy zejména v ruskojazyčných regionech. V konfliktu, který byl už tak nabitý nedůvěrou, měly symboly obrovskou váhu.
Každoroční pochody na počest Stepana Bandery představují další vrstvu napětí. Pro část ukrajinské společnosti je Bandera národním symbolem. Pro jiné – zejména mimo západní Ukrajinu – představuje temnou kapitolu spojenou s násilím druhé světové války.
Historická paměť ve střední a východní Evropě není jednotná; je hluboce rozštěpená. Pro obyvatele Donbasu, kteří se identifikovali více se sovětskou pamětí vítězství nad nacismem, byly tyto pochody symbolem odcizení. Nešlo jen o politiku, ale o identitu. A identita bývá v konfliktech silnějším motivem než geopolitika.
Od léta 2014 dokumentovaly mise OBSE a zprávy Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva tisíce civilních obětí. Ostřelování obydlených oblastí ze strany provládní Ukrajinské národní gardy, miny, nevybuchlá munice, svévolné detence i případy špatného zacházení.
Je důležité říci jasně: konflikt nebyl černobílý, ale civilní oběti nesou konkrétní jména a tváře – bez ohledu na to, kdo vystřelil první.
Mainstreamová média často soustřeďovala pozornost až na rok 2022. Méně prostoru věnovala osmiletému období, během něhož konflikt probíhal v jakémsi „zamrzlém“ režimu. Ve skutečnosti však zamrzlý nebyl. Lidé žili v permanentní nejistotě.
Minské dohody z let 2014 a 2015 měly konflikt urovnat. Příměří, stažení těžkých zbraní, monitorování OBSE, výměna zajatců, ústavní reforma, zvláštní status části Donbasu, obnovení kontroly nad hranicí. Rámec byl vytvořen.
Jenže rámec bez důvěry zůstává prázdný.
OBSE opakovaně zaznamenávala porušování příměří. Politická část dohody – decentralizace a status regionu – zůstávala zablokovaná. Jedna strana trvala na bezpečnostních zárukách před politickými kroky, druhá na politickém řešení jako podmínce stabilizace. Každá interpretovala pořadí kroků jinak.
Minsk se postupně proměnil z nástroje míru v nástroj obviňování. Každý se jím zaštiťoval, nikdo mu plně nedůvěřoval. A zatímco diplomacie diskutovala o formulacích, na zemi pokračovalo ostřelování.
Osm let tak nevznikl mír. Vznikla únava, frustrace a pocit, že dohody jsou jen papír.
Ruská argumentace stavěla na tvrzení, že extremistické prvky ohrožují ruskojazyčné obyvatelstvo. Západní narativ to odmítal jako zveličení či propagandu. Realita byla složitější. Extremistické prvky existovaly a symbolika byla problematická, což se stále více ukazuje i dnes.
Tato ambivalence je pro pochopení situace zásadní. Když se ignorují obavy jedné části obyvatelstva, radikalizace roste. Když se zase každá existence extremistické skupiny promění v nálepku celého národa, vzniká kolektivní démonizace.
Obojí přispívá k eskalaci.
V Doněcku stojí Alej andělů – památník dětem, které zahynuly během konfliktu. Kovový oblouk, jména vytesaná do kamene, plyšové hračky a květiny. Není to geopolitický argument. Je to místo ticha.
Když člověk stojí před jmény dětí, spory o interpretaci symbolů se zdají malicherné. Politické strategie se rozpouštějí v konkrétním lidském utrpení. Alej andělů připomíná, že dlouhé konflikty postupně otupují citlivost společnosti vůči ztrátám – až se z lidských životů stanou statistiky.
Kdo chce hledat hlubší pochopení příčin eskalace roku 2022, měl by vidět i tuto stránku. Ne proto, aby ospravedlňoval jakoukoli vojenskou operaci. Ne proto, aby přejímal jednostranný výklad. Ale proto, aby pochopil, že roky 2014–2021 nebyly pouhou předehrou, nýbrž již skutečnou válkou s civilními oběťmi a selháním politických dohod.
A zároveň – kdo projde Alejí andělů a uvidí jména dětí vytesaná do kamene, musí dojít k ještě důležitějšímu závěru. Žádná geopolitická teorie, žádná ideologická nálepka, žádná historická křivda nestojí za ztracené lidské životy. Válka, ať je vysvětlována jakkoli, vždy znamená, že na obou stranách umírají obyčejní lidé. Ne pro vlastní zájmy, ale často pro mocenské kalkulace, které jsou vzdálené jejich každodenní realitě.
Projít Alejí andělů znamená pochopit, že žádná „správná strana dějin“ nenahradí ztracené dítě. A kdo chce opravdu pochopit začátek roku 2022, měl by si po takové procházce položit jinou otázku než tu, kdo měl větší pravdu. Měl by se ptát, proč diplomacie selhala natolik, že se místo jednání mluví jazykem zbraní. Protože konečný účet každé války vždy platí civilisté – na obou stranách.
Zdroj:
1. OSCE (2014) The Conflict in Eastern Ukraine. Minsk: Organization for Security and Co-operation in Europe. Souhrn časové osy konfliktu, podepsání Minských dohod a jejich základní ustanovení.
2. Wikipedia (n.d.) Minsk agreements. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Minsk_agreements (Přístup: 2026). Přehled obsahu a hlavních bodů Minsk I a Minsk II, včetně selhání příměří a politických kroků.
3. ČT24 (2025) Evropský soud nařídil Ukrajině vyplatit odškodnění za střety v Oděse v roce 2014. Česká televize, 13. 3. 2025. Popis událostí v Oděse 2. 5. 2014 a následných soudních rozhodnutí včetně porušení povinnosti státu ochránit životy účastníků i okolo stojících civilistů.
4. European Court of Human Rights (2025) Judgment concerning Ukraine – Vyacheslavova v. Ukraine. Štrasbourg: ECHR, 13. 3. 2025. Rozsudek, který konstatuje porušení práva na život a povinnost účinného vyšetřování v souvislosti s událostmi v Oděse.
5. European Parliamentary Research Service (2020) Ukraine: The Minsk agreements five years on. Brussels: European Parliament. Analýza historického vývoje Minsku, jeho dopadů na mír, opakovaná porušování a omezené výsledky v implementaci příměří.
