NSS v rozsudku ze dne 11. 2. 2026, č. j. 6 As 170/2025-37, zrušil předchozí odmítnutí žaloby a vrátil věc krajskému soudu s jasným právním rámcem. Nešlo o neurčité pokyny ani akademickou úvahu. NSS výslovně identifikoval, že žaloba obsahuje samostatný žalobní okruh – neposkytování informací zákonnému zástupci o vzdělávání nezletilých dětí – a tento okruh opřel o § 21 odst. 2 školského zákona. Tím zároveň potvrdil, že nejde o marginální procesní námitku, ale o otázku existence veřejného subjektivního práva.

Krajský soud měl tedy jediné procesně korektní řešení: tento žalobní okruh věcně projednat. Místo toho však žalobu opět odmítl. A to způsobem, který vyvolává vážné pochybnosti nejen o správnosti rozhodnutí, ale o respektu k samotným základům soudního rozhodování.

Klíčovým důvodem odmítnutí bylo tvrzení, že žalobce neodstranil vady podání. Jenže právě zde se rozhodnutí dostává na hranici, kterou nelze omluvit ani rozdílným právním názorem. Ze spisu totiž vyplývá, že žaloba byla doplněna – byly konkretizovány skutkové okolnosti, vymezen čas zásahu, označeny důkazy i formulován petit. Jinými slovy: to, co soud označil za neexistující, ve spise existuje.

Tato situace má zásadní důsledky. Pokud soud své rozhodnutí opře o skutkové tvrzení, které neodpovídá obsahu spisu, nejde již o interpretaci práva. Jde o konstrukci, která je v rozporu s realitou řízení. A právě v tomto bodě se právní rozhodování mění v něco, co nelze označit jinak než jako libovůli.

Libovůle není silné slovo použité v afektu. Je to přesný právní termín pro situaci, kdy rozhodnutí není odvozeno z práva a skutkového stavu, ale z nepřezkoumatelného, nevysvětleného postupu. V posuzovaném případě je tento znak přítomen hned v několika rovinách. Soud nerespektoval závazný právní názor NSS podle § 110 odst. 4 soudního řádu správního. Nevypořádal samostatný žalobní okruh identifikovaný NSS. A současně opřel své rozhodnutí o tvrzení, které je v rozporu se spisem.

Výsledkem je rozhodnutí, které není jen nesprávné, ale i nepřezkoumatelné. Soud totiž nevysvětluje, proč doplnění žaloby nepostačuje, neuvádí, co konkrétně chybí, a nevypořádává jednotlivé argumenty žalobce. Takové rozhodnutí nelze kontrolovat, nelze na něj racionálně reagovat a nelze jej obhájit v systému soudního přezkumu. Přesně proto je nepřezkoumatelnost v judikatuře NSS považována za jeden z nejzávažnějších kasačních důvodů.

Tím se však otevírá ještě zásadnější rovina. Nejde totiž jen o procesní chybu. V pozadí se nutně objevuje otázka motivu. Proč soud postupoval tímto způsobem? Proč po zásahu NSS nezvolil meritorní projednání, ale znovu hledal cestu, jak se věci vyhnout?

Možností je několik. Může jít o odborné selhání, kdy soudce Mgr. Václav Trajer z Krajského soudu v Ústí nad Labem, nezvládl interpretaci závazného právního názoru. Může jít o snahu administrativně „uzavřít“ věc bez věcného projednání. Anebo – a to je varianta, která vyvolává největší obavy – může jít o institucionální reflex chránit rozhodování veřejné správy před soudním přezkumem.

Nelze přehlédnout, že žaloba směřovala mimo jiné proti veřejnému subjektu na úrovni kraje. Pokud by soud systematicky odmítal takové žaloby bez věcného projednání, vzniká legitimní podezření, že nejde o izolovaný exces, ale o širší problém. Justice se pak nejeví jako nezávislý arbitr, ale jako filtr, který některé typy sporů vůbec nepustí k meritornímu posouzení.

To je pro právní stát zcela zásadní moment. Soudní ochrana totiž nemá spočívat v tom, že soud rozhodne – jakýmkoli způsobem. Má spočívat v tom, že soud věc skutečně přezkoumá, vypořádá argumenty a rozhodne na základě práva. Pokud místo toho dochází k opakovanému odmítání žaloby v rozporu se závazným právním názorem NSS, přestává být soudní ochrana reálná.

Případ sp. zn. 16 A 22/2025 tak není jen individuálním sporem o rodičovská práva a přístup ke vzdělávání. Je symptomem hlubšího problému. Ukazuje, že ani zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu nemusí automaticky vést k nápravě. A to je pro fungování justice mimořádně nebezpečný signál.

Jestliže totiž soud nižší instance nerespektuje závazný právní názor soudu vyššího a opře své rozhodnutí o tvrzení neodpovídající spisu, pak se systém soudní kontroly dostává do stavu, kdy přestává plnit svou základní funkci. Nechrání práva, ale vytváří bariéry.

A právě zde se láme důvěra veřejnosti. Ne na složitých právních konstrukcích, ale na jednoduché otázce: platí právo i pro soudy samotné? Pokud odpověď zní „ne vždy“, pak už nejde o selhání jednotlivce. Pak jde o problém, který zasahuje samotné základy právního státu.

  Zdroj:

_{1. Nejvyšší správní soud (2026). Rozsudek NSS ze dne 11. 2. 2026, č. j. 6 As 170/2025-37.}

_{2.Parlament České republiky (2002). Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2002-150}