Tato církev přežila téměř nepřežitelné. Nacisté ji po atentátu na Heydricha prakticky zlikvidovali, Gorazd byl popraven. Komunistický režim ji deformoval, manipuloval a kontroloval. Přesto přežila. Ještě desítky let po válce existovala generace kněží, kteří byli nositeli české pravoslavné identity – jazykově, kulturně i duchovně.
Dnes je však nutné položit otázku bez příkras: Existuje tato církev ještě?
Rozklad nezačal včera. Veřejně známým zlomem byla aféra spojená s osobou Kryštof Pulec. V roce 2013 rezignoval po mediálně široce pokrytém skandálu, kdy byl obviněn z dlouhodobého udržování intimních vztahů s ženami, včetně tvrzení o nátlaku a zneužití postavení. Ať už byla jednotlivá tvrzení jakkoli interpretována, důsledek byl devastující: ztráta důvěry, rozklad autority, hluboké rozdělení uvnitř církve.
Následovalo období, které místo stabilizace přineslo další erozivní jevy. Působení biskupa Jáchyma Hrdého bylo opakovaně kritizováno pro manažerskou i pastorační nekompetenci a neschopnost. V médiích i uvnitř církve se objevovaly výtky k řízení eparchie, personálním rozhodnutím i celkové neschopnosti konsolidovat situaci. Církev se postupně dostávala do stavu, kdy nebyla schopna nejen růstu, ale ani elementární stability.
A pak přichází arcibiskup pražský Michal Dandár. Pokud by měl někdo situaci napravit, pak právě on. Místo toho však sledujeme prohlubování krize do strukturální podoby. Jeho působení je provázeno závažnými a opakovaně medializovanými problémy, zejména v oblasti hospodaření. Pražská eparchie se dostala do stavu, kdy nebyla schopna vyplácet mzdy duchovním. Ministerstvo kultury zahájilo kroky, které mohly vést až k odebrání zvláštních práv církve – tedy k zásahu do samotného právního postavení. Ekumenické struktury reagovaly pozastavením členství. To nejsou marginální excesy. To je systémové selhání.
Ještě závažnější je však skutečnost, která jde k samotné podstatě církve: ztráta schopnosti reprodukovat vlastní klérus. Arcibiskup Dandár za své působení nevysvětil jediného českého kněze. Neexistuje systematická výchova domácího duchovenstva. Neexistuje koncepce. Naopak – dochází k importu kněží ze zahraničí, zejména ze Zakarpatské oblasti, přičemž jsou zmiňovány i osobní a příbuzenské vazby. To už není obohacení církve. To je její nahrazení.
Extrémní příklady jen dokreslují obraz. Povýšení velmi mladého duchovního, sotva pětadvacetiletého, na archimandritu – tedy představeného monastýru – bez odpovídající tradice a zkušenosti, je popřením základních principů církevního života. Ten vždy stál na postupném zrání, nikoli na skokových jmenováních. Také je absence zkoumání skutečného teologického vzdělání duchovních.
Výsledek je dnes viditelný i na elementární úrovni. V řadě chrámů si věřící nepřečte nástěnku, pokud neovládá ukrajinštinu. Česká liturgie – systematicky budovaná od dob Gorazda – mizí. Bohoslužby v češtině jsou výjimkou. Jazyk, který byl nositelem identity, je nahrazen. Nejde o pluralitu. Jde o ztrátu identity.
Do toho vstupuje paradox hospodaření. Správa bohatých chrámů v Praze – například areálu na Slupi či katedrály sv. Cyrila a Metoděje v Praze – a současně neschopnost zajistit výplaty, prohrané pracovně právní soudní spory s duchovními. Mediálně zmíněné finanční operace, včetně darů v řádu milionů korun, kontrastují s elementární finanční nestabilitou. To není jen manažerské selhání. To je ztráta odpovědnosti vůči samotné podstatě církve.
A kde je vrcholná autorita? Metropolita Rastislav Gont a Posvátný synod mají nejen kanonickou, ale i reálnou pravomoc zasáhnout. Disponují informacemi, mají podklady, o vývoji vědí dlouhodobě. Přesto nedochází k nápravě. Nečinnost v situaci systémového rozkladu není neutralita. Je to spoluzodpovědnost.
Tím se dostáváme k podstatě. Česká pravoslavná církev byla historicky definována třemi pilíři: domácím klérem, českým jazykem liturgie a vědomím kontinuity od cyrilometodějské tradice přes sv. Gorazda. Dnes jsou všechny tři pilíře narušeny. Domácí klérus mizí. Jazyk se vytrácí. Kontinuita je přerušena.
Proto je otázka nevyhnutelná: Existuje ještě česká pravoslavná církev – nebo už jen struktura, která nese její jméno, ale nikoli její obsah a peníze od státu jsou zneužívány ve prospěch někoho jiného?
Historie ukazuje, že církev může přežít i vlastní zničení. Gorazdova církev přežila nacisty, přežila komunismus. Ale vždy přežila díky tomu, že existovalo jádro – lidé, jazyk, vědomí identity. Pokud toto jádro zmizí, nepřežije nic.
A právě to je dnešní riziko. Ne vnější útok. Ne perzekuce. Ale vnitřní vyprázdnění a rozkradení.
Zbývá poslední otázka: Je ještě možné vzkříšení?
Ano – ale jen za cenu radikální změny. Návratu k výchově českého kléru, k české liturgii, k odpovědnému řízení a k pravdivému pojmenování reality. Bez toho zůstane jen prázdná schránka pro cizí zájmy. A jméno mučedníka Gorazda bude připomínat nikoli živou tradici, ale ztracenou příležitost.
Zdroj:
SEZNAM ZPRÁVY (2025). Ministerstvo kultury zahájilo správní řízení s
pravoslavnou církví v Česku. Dostupné z: <číst článek>
ODKRYTO.CZ (2025). Ministerstvo kultury zahájilo kvůli dluhům řízení s pravoslavnou církví. Dostupné z: <číst článek>
I ROZHLAS (2014). Ministerstvo kultury zastavilo restituce pro pravoslavnou církev kvůli vnitřním sporům. Dostupné z: <číst článek>
IDNES.CZ (2014). Ministerstvo zastavilo pravoslavné církvi vyplácení náhrad. Dostupné z: <číst článek>
RADIO PRAGUE INTERNATIONAL (2014). Čeští pravoslavní chtějí založit novou církev kvůli sporům. Dostupné z: <číst článek>
TN.CZ (2013). Skandál v pravoslavné církvi: Arcibiskup Kryštof má prý milenky a děti. Dostupné z: <číst článek>
HN ONLINE (2013). Pravoslavná cirkev sa zmieta v škandáloch. Dostupné z: <číst článek>
