Zákon č. 349/1999 Sb. svěřuje ombudsmanovi jasnou roli – chránit osoby před jednáním úřadů, které je v rozporu s právem nebo principy dobré správy. A výslovně říká, že jeho působnost se nevztahuje na soudy, avšak s důležitou výjimkou: orgány státní správy soudů. Jinými slovy – tam, kde justice vykonává správu, nikoli rozhodování, má ombudsman kontrolovat. To není okrajová kompetence. To je samotné jádro jeho funkce.
Právě zde se však začíná objevovat systematický problém. Pokud je podnět, který směřuje proti výkonu státní správy soudů, odmítnut s odkazem na „rozhodovací činnost soudu“, nejde o právní názor. Jde o posun hranic zákona. O rozšíření výluky nad její text. O faktické vyprázdnění kompetence.
Ještě závažnější je situace, kdy je tento postup doprovázen formalismem. Podněty jsou odmítány pro údajné nesplnění podmínek, přestože byly doloženy. Argumentace se opírá o procesní konstrukce, které zákon nezná. A místo věcného přezkumu přichází sdělení, že „nelze pomoci“. Tato formulace není jen jazykovým obratem – je symptomem. Symptomem instituce, která rezignuje na vlastní roli.
Zákon přitom stanoví jasný postup: buď podnět odložit (§ 12), nebo zahájit šetření (§ 14), případně vyzvat k doplnění (§ 11). Mezi tím není prostor pro neurčité mezistavy. Pokud však instituce vytváří právě takové mezistavy, vzniká problém přezkoumatelnosti. A s ní mizí i odpovědnost.
Ještě závažnější je dopad na samotná základní práva. Pokud orgány státní správy soudů neplní svou povinnost podle § 172 zákona o soudech a soudcích – tedy skutečně prošetřit stížnost – a pokud vyrozumění podle § 173 postrádá konkrétní závěry, stává se celý mechanismus iluzorním. A pokud tento stav nekoriguje ani ombudsman, pak se iluze mění v systém.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a 38 Listiny není jen deklarací. Obsahuje i právo vyjádřit se k důkazům, být slyšen, být rovnocenným účastníkem řízení. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku Dombo Beheer B.V. proti Nizozemsku jasně formuloval zásadu rovnosti zbraní: žádná strana nesmí být v řízení znevýhodněna. Pokud však účastník nemá možnost reagovat na podklady, a současně neexistuje účinný mechanismus nápravy, pak nejde o drobnou procesní vadu. Jde o zásah do samotné podstaty spravedlivého procesu.
A zde se dostáváme k jádru problému: pokud nefunguje stížnostní mechanismus uvnitř justice a zároveň selhává i instituce, která má tuto oblast kontrolovat, kde má jednotlivec hledat ochranu? Ústavní soud? Evropský soud pro lidská práva? To jsou až poslední instance. Ombudsman měl být tím prvním filtrem. Tím, kdo problém zachytí dříve než eskaluje.
Nelze přitom přehlédnout ani ekonomickou dimenzi. Kancelář veřejného ochránce práv je samostatnou kapitolou státního rozpočtu. Pro rok 2026 činí její výdaje přibližně 220 milionů korun ročně. To není symbolická částka. To je veřejná investice do ochrany práv. A každá taková investice musí být poměřována výsledkem.
Otázka tedy nezní, zda ombudsman existuje. Otázka zní: zda plní svou funkci.
Pokud instituce:
odmítá věcně přezkoumávat podněty spadající do její působnosti,
nahrazuje právní argumentaci formalismem,
a rezignuje na ochranu základních práv tam, kde je to nejvíce potřeba,
pak se nejedná o individuální pochybení. Jde o strukturální problém.
A strukturální problémy mají jednu nepříjemnou vlastnost: nejsou vidět okamžitě. Projevují se postupně. Erozí důvěry. Pocitem bezmoci. A nakonec i ztrátou víry v to, že právo může být účinným nástrojem ochrany.
Možná nejzásadnější otázka tedy zní: Má instituce, která nedokáže účinně chránit práva, stále své opodstatnění? A pokud ano, pak za jakých podmínek?
Protože stát si nemůže dovolit luxus institucí, které existují jen
formálně.
A občan si nemůže dovolit luxus ochrany práv, která existuje jen na papíře.
Zdroj:
1. Chamráthová, A. (2019) Pravidla vztahující se na činnost veřejného ochránce práv a kritéria uplatnitelná na užití jeho volné úvahy. Časopis pro právní vědu a praxi, 27(1), s. 65–83.
2. Doubek, P. (2023) Ombudsman jako národní lidskoprávní instituce. Časopis pro právní vědu a praxi, 31(2), s. 353–379.
3. Chamráthová, A. (2017) Zakotvení veřejného ochránce práv v Ústavě ČR. Právní rozhledy.
4. Sládeček, V. (2011) Zákon o veřejném ochránci práv – komentář. Praha: Právnická fakulta UK.
5. Koukal, P. (2008) Veřejný ochránce práv a žaloba ve veřejném zájmu. Státní zastupitelství.
6. Chamráthová, A.; Svoboda, T. (2018) Veřejný ochránce práv jako monokratický orgán. Jurisprudence, 4/2018, s. 20–32. Dostupné z:
7. Sládeček, V. (2017) Veřejný ochránce práv: současný právní stav. Praha: Univerzita Karlova
8. Veřejný ochránce práv (2026) Oficiální informace o činnosti ochránce práv.
