My, kteří jsme se rozhodli neočkovat, chodíme do práce, staráme se o pacienty bez rozdílu, neseme odpovědnost každý den a nikdy jsme nerozlišovali mezi lidmi podle jejich rozhodnutí. Pacient pro nás není nálepka ani statistika. Je to člověk!? A právě proto je absurdní, když se dnes někdo snaží zdravotníky rozdělovat a nálepkovat.

My jsme tu byli ve chvílích, kdy se ostatní báli. Byli jsme u lůžek pacientů, drželi je za ruku, když nemohli dýchat, a nesli odpovědnost, kterou si málokdo dokáže představit. A dnes máme poslouchat, že jsme problém?

Další zásadní omyl celé debaty je zúžení pojmu prevence pouze na očkování. Prevence není jedna injekce. Prevence je komplexní péče o zdraví, fyzické i psychické. Znamená pohyb, kvalitní stravu, dostatek spánku, pobyt v přírodě, stabilitu, méně stresu. Znamená podmínky pro důstojný život. Pokud stát místo toho investuje stovky milionů do propagace jediné metody, je naprosto legitimní se ptát, zda jde skutečně o zdraví lidí, nebo o něco jiného?

Masivní marketing nikdy nevzbuzuje důvěru. Zdravotnictví nemá být reklamní kampaň. Důvěra se buduje otevřeností, pravdivostí a respektem k různým názorům. Ne tlakem, ne nálepkováním a už vůbec ne tím, že se z odborné debaty stane ideologický boj.

Největší problém celé situace totiž není medicínský. Je lidský. Společnost byla rozdělená, zdravotníci byli postaveni proti sobě, a místo dialogu přišla arogance. A v tom se pokračuje dodnes. Ale zdravotnictví nemůže stát na aroganci ani na politickém zadání. Musí stát na důvěře. A ta se nedá koupit ani vynutit.

Zdravotníci nejsou nástrojem kampaní. A už vůbec ne terčem útoků za své osobní rozhodnutí. Respekt k pacientovi musí začínat respektem ke zdravotníkovi. A ten se nedá nařídit. Ten si musí každý zasloužit!