Je zajímavé sledovat “protrumpovské” komentátory v amerických médiích či veřejně činné osoby, blízké Trumpově administrativě. Jejich nevole se soustřeďuje zejména na čtyři velké země NATO - Velkou Británii, Francii, Itálii(!), Španělsko. Budoucnost NATO spojují hlavně se střední a východní Evropou (k tomu za mě velký otazník?). Německo je z kritiky zatím takticky vynecháno. Hlavně se ale zdůrazňují nová spolehlivá spojenectví v Zálivu, kromě Izraele zaznívá Saúdská Arábie, Emiráty a další “Gulf states”.

Nemylme se, toto není nějaký Trumpův kapric. Věřit, že jestli/až Trump zmizí, transatlantické vztahy se vrátí zpět do “normálu”, to mohou snad už jen nenapravitelní devadesátkoví atlantisté (na obou stranách Atlantiku). Vše souvisí s novou geopolitickou orientací USA, formulovanou v Národní bezpečnostní strategii a Národní obranné strategii, které, zdá se, v Evropě málokdo čte a ještě méně bere vážně.

Ano, tyto dokumenty vznikly za Trumpa, ale zaděláno na ně bylo už dlouho předtím. A tektonický geopolitický posun, v nich formulovaný, není rozhodně ve prospěch Evropy. Jakákoliv “post-trumpovská” administrativa možná změní jejich slovník, ale nikoliv jejich směr.

Zbožštili jsme si NATO do té míry, že jakékoliv kritické poznámky, či dokonce trumpovské výhrůžky na adresu této organizace považujeme za blasfémii. Jenže nezapomínejme, že mezinárodní organizace jsou vždy jen nástrojem nějakého cíle, nikoliv cílem samy o sobě. A protože NATO jsou především USA, bude záležet na jejich názoru (a ne na názoru kohokoliv z Evropy), zda tento nástroj považují ještě za užitečný pro své vlastní cíle.

Ne-li, v Turecku se už za pouhé tři měsíce můžeme dočkat nepříjemných překvapení, na něž rozhodně nejsme připraveni. A příznačné je, že hostitelem summitu NATO je země, která má daleko více zájmů v blízkovýchodním regionu (včetně Íránu), než v euroatlantickém světě.