Žádná arogance. Žádné „uhni, já jsem víc“. Žádné demonstrativní porušování pravidel. Řidič jel klidně, jistě, plynule. Držel rychlost. Občas lehce přidal, ale v mezích, které respektují zákon i ostatní řidiče. A já jsem neměla potřebu ho předjíždět. Ne proto, že by to nešlo. Ale proto, že to nebylo potřeba.

A v tu chvíli mi došlo, jak moc jsme si za poslední roky zvykli na něco úplně jiného. Na kolony s majáky, které si razí cestu bez ohledu na ostatní. Na pocit nadřazenosti. Na to tiché sdělení: „My můžeme. Vy ne.“ Pamatujeme si dobu, kdy moc nebyla službou, ale privilegiem. Kdy se nešlo příkladem, ale silou. Kdy pravidla neplatila pro všechny stejně. A právě proto je tenhle obyčejný moment tak neobyčejný.

Neříkám, že dnešní vláda je bez chyby. Není. Má své problémy, své přešlapy i své slabiny. Ale rozdíl někdy poznáte v maličkostech. V detailech, které se nedají sehrát na tiskové konferenci. Třeba v tom, jak jede auto po dálnici. Protože moc se nepozná podle slov. Ale podle chování, když se nikdo nedívá.

A možná právě proto dnes stojí za zmínku i lidé jako Petr Macinka. Ne proto, že by byli bezchybní, ale protože dokážou nastavovat zrcadlo. Připomínat, jak vypadala arogance moci a jak snadno se může vrátit, pokud na ni zapomeneme.

Rozdíl mezi zneužíváním moci a jejím výkonem je totiž zásadní. Zneužívání říká: „Můžu, tak to udělám.“ Výkon říká: „Můžu, ale nemusím. A právě proto to neudělám.“ A víte co? Možná to začíná úplně obyčejně. Třeba tím, že vládní auto jede jako každé jiné… jen takové zamyšlení.