Debata o regulaci cen často sklouzává k jednoduchým soudům, ale realita je složitější. Ano, zásahy státu do ekonomiky nejsou něco, co je automaticky správné a co bychom měli proto vždy vítat. V běžných časech mohou mít i negativní účinky – deformují trh, jsou nefér pro konkurenci a ve výsledku dopadají jak na lidi i firmy.

Na druhou stranu je potřeba říct i druhou polovinu pravdy: stát nemůže stát stranou. Má odpovědnost za fungování ekonomiky jako celku – za nízkou a stabilní inflaci, za zaměstnanost, fungující měnu i za to, aby lidé měli přístup k základním věcem. Pokud trh selhává, stát musí umět zajistit třeba dostupnost léků, potravin nebo pohonných hmot. Není pravdou, že stát neřídí národní hospodářství. To je v kapitalismu naprosto normální.

Jedním z nástrojů, mimořádným a zároveň rizikovým a krizovým, je právě regulace cen.

Ekonomická zkušenost i teorie je jasná: pokud stát nastaví cenový strop v situaci nedostatku, lidé chtějí víc, ale firmy mají menší motivaci dodávat. Výsledkem je nedostatek, prázdné regály a často i bující černý trh. V dlouhodobém horizontu tedy regulace problém neřeší, spíš ho zhoršuje.

Jenže v krátkodobém horizontu může sehrát jinou roli. V krizové situaci – například při skokovém růstu cen pohonných hmot – může cenový strop pomoci zabránit dominovému efektu v celé ekonomice. Drahé palivo se totiž okamžitě promítá do dopravy, potravin i každodenního života. V extrémních případech by se lidem ani nevyplatilo dojíždět do práce. A právě tady může jít o rychlý, byť dočasný nástroj, jak situaci stabilizovat.

A znovu opakuji: není to řešení standardní, ale krizové. A tak musí být i používáno. Klíčové proto je, aby taková opatření byla skutečně výjimečná, krátce časově omezená a pravidelně vyhodnocovaná.