scházíme se dnes, v těchto slavných květnových dnech, abychom oslavili, že před 81 lety se naše země mohla opět svobodně nadechnout. Ale také proto, abychom uctili památku obětí války, která se tehdy prohnala nejen Evropou.
Památku lidí, kteří přišli o život v boji proti fašismu, kteří se postavili proti okupaci za svobodu. Tento, jako stovky dalších pomníků připomíná obyčejné lidi — muže a ženy, kteří ale v těch nejtěžších chvílích dokázali projevit neuvěřitelnou odvahu a obětavost. Bez jejich obětí by naše země nebyla osvobozena a Evropa by teď vypadala úplně jinak.
Děkuji moc za pozvání do této krásné partyzánské obce Mnich. Jen na odlehčenou, nejsem tady poprvé. V nedaleké obci Choustník jsem jako dítě trávila prázdniny na pionýrském táboře. A právě sem, do Mnichu a konkrétně k tomuto pomníku, jsme každý rok chodili na výlet. Je to sem asi 15 kilometrů. A už tehdy se pro mě jako malé dítě stal symbolem osvobození. Osvobození od nekonečného pochodu a zpravidla ukrutného horka.
Význam toho skutečného osvobození jsem ale pochopila až trochu později. Stejně jako význam událostí, které se právě tady na konci války odehrály. Ještě před dvaceti lety se mi zdálo, že to, že naši zemi z převážné většiny a za obrovských obětí osvobodila Rudá armáda, je nezpochybnitelný fakt. To je ale pryč. Slyšíme a vidíme to kolem sebe denně.
Dnes, více než osmdesát let po skončení druhé světové války, jsme svědky přepisování historie, zlehčování zločinů fašismu a umenšování role těch, kteří nacismus porazili. Bourají se pomníky, přejmenovávají ulice, přepisují učebnice. Současný režim by chtěl z paměti národů vymazat, kdo osvobozoval koncentrační tábory, kdo přinesl milionové oběti na východní frontě, kdo umožnil rozhořet národní povstání a kdo, pakliže to bylo nutné - položil za naši svobodu i svůj život.
My ale nikdy nezapomeneme, že největší tíhu bojů a největší zásluhu na našem osvobození nesla Dělnicko rolnická Rudá armáda, jejíž vojáci – rudoarmějci, neváhali obětovat své životy za svobodu země, která sice ležela tisíce kilometrů od jejich domovů, ale jejíž lid považovali za své bratry. Někteří z nich se už do svých domovů a ke svým rodinám nikdy nevrátili.
Češi, kteří prožili šest dlouhých let okupace, aby v závěrečných bojích tady v Mnichu přišli o své blízké, známé, sousedy ale dokázali tuto společně prolitou krev náležitě ocenit. 19. května 1946 za účasti asi 15 tisíc občanů, mezi nimiž byl i ministr národní obrany generál Ludvík Svoboda a sovětský velvyslanec Valerian Zorin, byl slavnostně položen základní kámen k Památníku slovanského bratrství. Bratrství zpečetěného krví, které mělo a musí trvat navždy.
I proto je nezbytné neustále připomínat, že druhou světovou válku rozpoutali němečtí nacisté, jejichž ideologie je založená na nenávisti, nadřazenosti a představě rasově čisté Evropy. Byli to nacisté, kdo plánovali likvidaci celých národů, kdo vraždili děti, staré i nemocné a miliony lidí odsoudili k otrocké práci. A byli to také jejich přisluhovači a kolaboranti, henleinovci, kteří této zločinné ideologii tleskali a těžili z ní, často za cenu udávání svých sousedů.
Proto dnes odmítáme snahy překrucovat historii, stavět pachatele a oběti na jednu úroveň, zaměňovat vítěze a poražené nebo dokonce požadovat, aby se potomci obětí omlouvali následovníkům těch, kteří tehdy stáli na straně nacistického běsnění. Smíření mezi národy je důležité, ale na utrpení, které nacismus způsobil našim předkům i celé Evropě, se zapomenout nesmí.
Čest památce všech obětí války.
Čest těm, kteří se postavili fašismu se zbraní v ruce.
Čest ale i těm, kteří se o tom dnes nebojí mluvit.
Děkuji vám.
