Věc, která už je dnes zjevná. Kterou naprostá většina rodičů zná z domova a kterou dnes popisuje většina dětských psychiatrů jako velký problém.

Dítě sedí u večeře a scrolluje. Dítě jde spát a scrolluje. Algoritmy, které mu nabízí další lákavý obsah, jedou naplno. A když se jich v testu lékaři ptají, co sledovali, nejsou schopni si to vybavit. Často uzavřeni do skupin, kde se řeší, kdo co napsal, kdo komu dal lajk, kdo koho vyřadil. Děvčata se srovnávají s nereálnými filtrovanými fotkami obličejů a těl vrstevnic zrovna v letech, kdy jsou nejvíc zranitelné v sebehodnocení. Kluci se zavírají do světů, kde jsou agrese a posměch normální způsob komunikace. Šikana, která dříve končila odchodem dítěte domu ze školy, je najednou přítomná 24 hodin denně a dítě z ní nemá šanci uniknout.

Nedávno jsem měl v mém podcastu Super Česko pana docenta Michala Goetze. Je to dětský psychiatr, vede dětskou léčebnu v Opařanech. Povídal mi o tom, co vidí každý den u svých pacientů. Poruchy spánku. Úzkosti. Deprese.

Obrovský nárůst sebepoškozování. Děti, které se řežou, aby vůbec něco cítily. A bohužel i sebevražedné sklony.

Ten problém, který psychiatři popisují, spočívá v tom, že dětský mozek má už vyvinutý systém, který funguje na odměny. Ten rozjetý naplno. Touha po okamžitém uspokojení. Všichni to u dětí známe. „Chci, chci to hned, a chci víc a víc.“ A neumí zastavit. To už funguje skvěle. Ale ta část mozku, která umí racionálně vyhodnocovat – ta, která umí říct  „dost, zastav se, tohle teď odlož“, ta, která umí kriticky vyhodnotit, co se děje – ta ještě zdaleka nedozrála.

Sociální sítě jsou přitom záměrně navržené přesně tak, aby ten systém odměn maximálně využily. Nekonečné scrollování. Automatické přehrávání. Algoritmy nabízí čím dál intenzivnější obsah, protože tak uživatele na platformě udrží déle.

A čím déle tam dítě je, tím víc reklamy mu platforma zobrazí. O to celé jde. O peníze.

Dítě, které se sebepoškozuje, vyhledá na síti obsah o sebepoškozování. Algoritmus mu ho nabídne znovu. A znovu. A znovu. Protože algoritmus nerozlišuje, jestli je ten obsah nebezpečný. Rozlišuje, jestli na něm uživatel stráví čas. Vzniká bludný kruh, ze kterého se mladý člověk sám nedostane. Odborníci tomu říkají „echo chamber efekt“ – dítě se uzavře do prostředí, které jeho problémy zesiluje místo toho, aby je řešilo.
Tohle vidí lékaři, psychiatři a psychologové po celém světě. A proto po celém světě začali politici jednat.

Austrálie od loňského prosince zakázala sociální sítě dětem do 16 let. Dánsko připravuje zákon pro zákaz do 15 let. Rakousko chystá zákaz do 14 let. Francie přijala vlastní úpravu. Evropský parlament vyzval členské státy k razantní regulaci.

A co my? Co Česko? Premiér řekl, že je pro zákaz do 15 let. To je fajn. Ale tam to zatím skončilo. Žádná komise. Žádný expertní tým. Žádný návrh zákona. Další prohlášení, které vyšumělo.

Přitom data jsou jednoznačná. Skoro 90 procent Čechů souhlasí s tím, že by se měl přístup mladých na sociální sítě regulovat. Přes 40 procent by hranici nastavilo na 15 let. Dvě třetiny lidí vnímají sítě jako přímé riziko pro duševní zdraví dětí.

To jsou data z letošního února.

Někteří politici se ohání tím, že to mají řešit rodiče. Ano, rodiče jsou klíčoví. Ale položte si jednu otázku. Jsme pro zrušení zákazu prodeje cigaret dětem s tím, že si to rodiče mají vyřešit sami? Zrušíme zákaz prodeje alkoholu pro nezletilé tím, že dáme rodičům brožuru, ať to vyřeší sami, a každé dvanáctileté dítě si bude moct koupit alkohol kdekoli? Stát u těchto věcí vždycky nastavuje mantinely. A tady je to klíčové. Ne proto, že by rodiče byli neschopní, ale proto, že na druhé straně obrazovky mobilu našich dětí stojí obrovské korporace s miliardovými rozpočty, jejichž byznys model stojí na tom, že vaše dítě stráví na jejich platformě co nejvíc času. To je souboj s týmem programátorů. Tohle žádný rodič logicky sám nezvládne.

Nechci diktovat jediný správný model. Proto jsme v Našem Česku vyzvali všechny strany ve Sněmovně, aby společně zřídily nezávislou komisi pro ochranu dětí v digitálním prostředí. Aby do ní pozvaly odborníky – psychiatry, pedagogy, technologické experty. Aby se podívaly, jak to řeší jinde. A aby do konce roku přišly s konkrétním návrhem.

Budoucnost našich dětí musí být víc než stranická politika. Jsem si jistý, že tímhle by poslanci prospěli naší zemi víc než nekonečným svoláváním mimořádných schůzí a hádkami o věcech, na které za měsíc nikdo nevzpomene.

Říkám to jako politik, ale hlavně jako táta. A budu rád, když mi napíšete, co si o tomhle tématu myslíte.