Stála jsem na hranici mezi Jižní a Severní Koreou. Dívala jsem se směrem k místům, kde lidé celý život žijí bez možnosti svobodně rozhodovat o svém osudu, bez svobody slova, bez svobodných voleb, bez základních práv, která my v Evropě považujeme za samozřejmost.

Návštěva demilitarizované zóny je zážitek, který člověka přiměje zastavit se a přemýšlet. Jak tenká může být hranice mezi svobodou a nesvobodou. Mezi demokracií a totalitou.

Zároveň je fascinující sledovat odhodlání, s jakým Jižní Korea chrání svoji bezpečnost, demokracii a svobodu. V zemi, která žije desítky let ve stínu hrozby ze severu, není bezpečnost politické heslo, ale každodenní realita.

Stejně silný dojem na mě udělala i práce mezinárodní mise pod záštitou OSN, která pomáhá udržovat “příměří” a předcházet konfliktu, jehož důsledky by byly katastrofální.

Když stojíte na místě, kde se svobodný svět dívá do světa nesvobody, máte opravdu husí kůži.

A právě proto bychom nikdy neměli brát mír a bezpečnost jako něco automatického.