Právě česká protidrogová politika není žádný okrajový experiment jedné politické reprezentace nebo byrokratický relikt minulosti. Naopak. Česká republika patří dlouhodobě mezi evropské i světové vzory v oblasti prevence závislostí a snižování škod. Máme jednu z nejnižších promořeností HIV mezi injekčními uživateli drog, nízkou prevalenci žloutenek, nízkou mortalitu a systém, který funguje za relativně malé peníze. Řada zemí naši strategii kopíruje a český model je respektovaný i v zahraničí.
A právě proto by měli být politici mimořádně opatrní. Ne každá reorganizace automaticky znamená zlepšení. Ne každá centralizace přinese vyšší efektivitu. A něco, co se zdá v krátkodobém horizontu jako rozpočtová úspora, může dlouhodobě znamenat pro společnost řádově větší náklady a následky, pokud se naruší funkční systém.
Protidrogová politika totiž nikdy nebyla a nebude jen zdravotnické téma. Týká se bezpečnosti, školství, sociální oblasti, prevence, kriminality, hazardu, alkoholu, digitálních závislostí i veřejných financí. Právě proto byla dlouhé roky koordinována z Úřadu vlády, protože šlo o typickou meziresortní agendu. Přesun pod jedno ministerstvo může na první pohled působit manažersky jednodušeji, ale ve skutečnosti hrozí oslabením schopnosti státu jednotlivé oblasti koordinovat.
Současná politická scéna rozdělená na dva tábory velmi často vede k představě, že každý nový premiér, ministr nebo vedoucí úřadu musí po svém nástupu všechno překreslit, reorganizovat a ukázat akčnost a to, že reprezentuje „jinou partu“. Vždy budu hájit to, že každý politik má mít právo vnést do systému svou politickou ideu, protože má mandát z voleb, ale ono je někdy největší politicko-manažerská disciplína poznat, že určitý systém funguje a že je lepší ho nerozbít a zkusit do něj vnést svůj pohled i při stávajícím personálním nastavení. Dělat ty kroky s respektem k výsledkům, datům a odbornosti. Ne silově, bez širší debaty a bez komunikace s lidmi, kteří danému systému desítky let rozumějí a budovali ho. Některé chyby ve státní správě se totiž opravují velmi těžko a některé systémy, když je jednou rozbijete, už nikdy nepostavíte zpátky ve stejné kvalitě.
To samozřejmě neznamená, že stát nemá hledat modernizaci nebo efektivitu. A že politici nemají mít odvahu přijít se zásadními změnami. Opravdu potřebujeme spoustu agend státu ořezat a zmodernizovat, aby mohly fungovat efektivně, ale při vší úctě to opravdu není stěhování těchto agend z Úřadu vlády. To rozhodně není ani o výrazné dlouhodobé ekonomické úspoře ani o opravdové efektivitě. Právě to je na celé situaci možná nejvíce znepokojivé. Odborníci opakovaně upozorňují, že se zásadní změna připravuje bez dostatečné debaty s odbornou veřejností, poskytovateli služeb nebo lidmi z praxe. Přitom důsledky podobných rozhodnutí mohou být dlouhodobě naopak velmi drahé.
A možná na závěr by bylo dobré, abychom všichni politici vnímali, že funkční systémy veřejné správy jsou jedním z důležitých atributů toho, jak lidé vnímají stát. Jestli jako stabilní prostředí, kde sice politici přinášejí zásadní změny ve výsostně politických otázkách jako daně, ekonomika státu a další, ale nechávají nastavené tyto odborné systémy, které se budují řadu let i při střídání vlád. A proto opakovaně tvrdím, že by nám v Česku prospěla větší ochota vlády a opozice najít na takových systémových věcech shodu.
(psáno pro medium.seznam.cz)
