Andrej Babiš stupňuje útoky na prezidenta Petra Pavla.
Situace se po summitu NATO v Ankaře nezklidnila. Právě naopak. Premiér dokonce odmítl prezidentovy kroky ke smíření, včetně snahy obnovit pravidelná jednání ústavních činitelů k zahraniční politice.
Důvody a motivy mohou být různé, psychologické i strategicko-politické. Babiš chronicky lže, dokonce tak dobře, že svým výmyslům sám věří. Nesnáší porážky a je pomstychtivý – o tom opravdu něco vím. Petr Pavel ho porazil v prezidentských volbách a summit v Ankaře rozhodně nedopadl tak, jak si Babiš představoval. S tím se nedokáže osobně vyrovnat. Jeho útoky mají podobu negativní kampaně. To by zase svědčilo o tom, že cílem jsou příští prezidentské volby, snaha znejistit Pavlovy voliče a zabránit mu ve znovuzvolení. Nejspíše je za tím směs psychologických i politických důvodů. Mnohem důležitější než důvody Babišova jednání jsou však jeho důsledky pro Českou republiku.
Úspěšná zahraniční politika musí být kontinuální a předvídatelná. Spor kolem summitu je známkou vnitřní nejednoty, a to nás v zahraničí poškozuje. Po dvě desetiletí nás na summitu NATO zastupoval prezident republiky. Je to nezpochybnitelná tradice, kterou všichni dodržovali. Zde je odpověď na otázku, kdo tento spor začal. Jednoznačně ten, kdo porušil dosavadní zvyklosti. Vláda je plně odpovědná za škody, které to způsobuje.
Podle Vídeňské úmluvy o mezinárodních stycích jsou z titulu své funkce „a bez předložení plné moci“ za zástupce státu považováni hlava státu, předseda vlády a ministr zahraničních věcí. Prezident těžko může i podle protokolu stát někde v koutě, jak si to představoval Babiš s Macinkou. To, že veřejně snižovali roli prezidenta a házeli mu doslova klacky pod nohy, svědčí o jejich nekompetenci. Ale hlavně je to ostuda.
Nejvyšší ústavní činitelé se nesetkávají proto, že spolu souhlasí. Scházejí se proto, aby svoji zahraničněpolitickou činnost koordinovali ve prospěch naší země. Rozdílné názory jsou tedy naopak důvodem ke schůzkám. Klíčové instituce mají spolupracovat, na tom je postaven náš politický systém. To podtrhuje i koncept sdílených pravomocí. Prezident, vláda, obě komory parlamentu nejsou soupeřící firmy, ale jsou součástí ústavního systému. Občané oprávněně očekávají, že v otázkách bezpečnosti a zahraniční politiky budou nejvyšší ústavní činitelé hledat koordinaci, nikoliv konflikt.
Premiér může mít jiný názor než prezident, ale to nesmí být důvodem pro to, aby se s ním odmítl setkávat. Demokratické instituce spolu nemusejí souhlasit, ale musejí spolu mluvit. Je smutné, jak rychle dokáže Andrej Babiš odhodit masku státníka, kterou si tak rad nasazuje, a změnit se v sobeckého manipulátora moci, kterému nejde o naši zemi, ale jenom o své osobní zájmy. Konflikt s prezidentem republiky tuto Babišovu tvář znovu naplno ukazuje.
