Ale ono je to s tou nízkou inflací u nás ještě trochu jinak. Rychleji než činí průměr, totiž zdražují především věci základní potřeby. Potraviny, bydlení, zdravotnictví. Například ceny brambor šly oproti září minulého roku nahoru o 62,9 procenta, mouky o 15,2 procenta mléka o 14,4 procenta, másla o 21,9, sýrů o 9,6 procenta, vepřového masa o 5,6 a ovoce o pět procent. Vodné vzrostlo o 6,6 procenta, stočné o 7,1 procenta, čisté nájemné o 2,2 procenta (ovšem po nedávném prudkém, i 30procentním zvýšení spojeném s deregulací), ceny elektřiny se zvýšily o 3,3 procenta, tepla a teplé vody o 3,9 procenta. Jen ceny plynu byly meziročně nižší o 6,9 %. Služby zdravotnictví včetně léků pak zdražily o 4,3 procenta.

U velké většiny lidí, zejména těch s podprůměrnými příjmy a důchodců, přitom zabírá například bydlení mnohem více z jejich výdajů než průměrnou zhruba čtvrtinu, jak ji uvádí ČSÚ. I koupě potravin či léčení jim ukousne mnohem větší díl, než uvádí průměr. Mnoha domácnostem prakticky už na další výdaje nezbývá. Takže nás nestrašte deflací, většině z nás opravdu nehrozí.

A jaká potom má být u nás domácí spotřeba, která se z poloviny podílí na tvorbě hrubého domácího produktu? Zvláště když k tomu připočteme dlouhodobě vysokou nezaměstnanost a velmi nízký růst nominálních mezd, který letos nevyrovná ani tu průměrnou, tedy nízkou inflaci, takže reálně mzdy v tomto roce dokonce klesají. Pro onu většinu lidí, která se nachází pod příjmovým průměrem, to znamená velkou díru do soukromých rozpočtů.

Nevyplatí se tedy v tomto světle začít skutečně něco dělat pro konkurenceschopnost našeho zemědělství a potravinářství nebo pro podporu bydlení, zejména sociálního? A samozřejmě také pro spravedlivější rozdělování bohatství této země?

Ivan CINKA