Titíž islamističtí teroristé z ISIL, jestli se nemýlím, přece za vehementní podpory Západu a bojovného pokřiku našich politiků donedávna statečně bojovali coby bojovníci za demokracii a lidská práva proti Asadovi v Sýrii.

Dále jsem se od našich novinářů dozvěděl, že odchod Američanů z Iráku byla pravděpodobně chyba, a že byl předčasný.

Ani zde nesouhlasím. Samotná intervence v Iráku byla ta největší chyba! Nehledě na to, že pro útok na Irák byly využity lživé argumenty o držení údajných chemických zbraní. Za Saddama Irák fungoval jako stát se všemi jeho atributy, tj. fungující státní správou, armádou atd., které tam nyní po „úspěšné demokratizaci země“ ani náhodou nefungují.

A jakkoli byl Saddam Hussain nelítostným a krutým diktátorem a jeho režim preferoval sunnitské Iráčany před většinovým šiitským obyvatelstvem, dokázal zemi uchránit před sektářským násilím. V Bagdádu tehdy hrála kina, byla otevřená muzea, dokonce tam prý fungovaly gay kluby a nebyla tam ani žádná Al-Kaidá.

Dnes v Iráku proti sobě bojují šiité a sunnité, do hry vstupuje šiitský Irán se svými Revolučními gardami a Malíkího šiitská irácká vláda volá po bombardování Iráku americkými letadly.

V této souvislosti mi přichází na mysl kniha od bývalého vysokého důstojníka CIA George Friedmana „Příštích sto let“, ve které autor mimo jiné píše, že pokud se USA ve 21. století bude dařit udržovat v různých částech světa neklid, budou moci i nadále svět ovládat jako jediná velmoc.

Není snadné si představit, jak se bude situace v Iráku dále vyvíjet. Myslím si ale, že není možný návrat zpět, a že bude velmi obtížné, ne-li nemožné, udržet Irák pohromadě.

Pravděpodobnější variantou je, že se v budoucnosti rozdělí na tři části, šiitskou, sunnitskou a kurdskou, která již de facto jako samostatný stát existuje. O hranice těchto tří nástupnických států se však  ještě odehraje lítý boj, a proto Iráčany v nejbližší budoucnosti nečeká nic dobrého.