PhDr. Josef Skála, CSc.

historik, publicista a editor revue Střípky ze světa
  • KSČM
  • mimo zastupitelskou funkci
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je 4,24. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

04.07.2014 19:54:52

„Bubliny“ coby perverzní „elixír“

„Bubliny“ coby perverzní „elixír“

Mediální reprobedny – i katedrové kazatelny – mamonu, vláčejícího svět krizí, už zase prorokují „slibný růst“. „Slyší však jenom trávu růst“. Co roste jako z vody – a co se toho hned tak nedočká – dešifruje Ismail Hossein-zadeh z Drake University.

Víza do poučené debaty si vystavil i řadou knih. Jmenujme například Beznaděj: Barack Obama a politika iluzí (Hopeless: Barack Obama and the Politics of Illusion), Politická ekonomie militarismu Spojených států (The Political Economy of the U.S. Militarism), Sovětský nekapitalistický vývoj: případ Násirova Egypta (The Soviet Non-capitalist Development: The Case of Nasser´s Egypt) či letos vydaný titul Jiná intepretace finanční krize, než v podání mainstreamu (Beyond Mainstream Explanations of the Finamcial Crisis).

V článku Imploze finanční bubliny. Inflace cen aktiv a sociální nerovnost píše:

„Nedávná zpráva Federálního rezervního systému ukazuje, že zatímco agregátní jmění Spojených států se za první kvartál roku 2014 zvýšilo o 1.490 miliard dolarů, reálná ekonomika (měřená HDP) se ve skutečnosti o 1 procento smrskla – a podle Ministerstva obchodu se HDP snížil nikoli o 1, nýbrž o 2,9 procenta.“

Také „Financial Times poznamenaly, že majetek všech domácností se od roku 2008, dna ekonomického poklesu, zvýšil o 43 procent nehledě na pomalé či nulové oživení na trhu práce a faktický pokles mediánu příjmu domácností o 7,6 procenta od roku 2008“.

Realitou je tak „narůstající propast mezi rostoucím finančním jměním a absencí reálného růstu“. Její tajenkou je „fantastická inflace cen aktiv v posledních několika letech“. „Finanční bublina, větší než ta, co roku 2008 praskla.“

„Z oněch 1.490 miliard dolarů, o něž národní jmění narostlo za prvé tři měsíce roku 2014, připadá 361 miliard na zvýšenou hodnotu cenných papírů, kdežto 758 miliard na inflaci cen nemovitostí.“ Hlavně nejmovitější segment populace přitom profituje nejen z „bubliny cenných papírů, jichž vlastní největší balík“. Také „růst cen nemovitostí se koncentruje do rezidencí těch nejbohatších, a nikoli skromných obydlích lidí živících se prací“.

Ilustruje to i čerstvá statistika realitní skupiny Redfin. Za leden až duben 2014, uvádí se tu, „vzrostly prodeje horního 1 procenta amerických domů, tedy těch o hodnotě 1,670.000 dolarů a víc, o 21 procent, zatímco prodeje zbylých 99 procent domů klesly o 7,6 procenta“.

Podobný trend mapují Financial Times na trhu spotřebního zboží. „Prodeje luxusních maloobchodníků typu Louis Vuitton, Bulgari a Tiffany se zvýšily o 9 procent; prodeje hlavně pro klientelu z řad pracující třídy poklesly. Walmartu klesly tržby o 5 procent, Sears´ o 6,8 procenta. Na spodním konci narostly tržby jen outletům s cenami sraženými na minimum, kde musí nakupovat stále víc Američanů.“ Nejvíc – o 7,2 procenta – řetězci s přiléhavým názvem Dollar Tree.

„Paralelně s bohatnutím finanční oligarchie“ je „masa populace očividně chudne“. V „těle živého organismu tak roste parazit na úkor krve, která ten organismus vyživuje“.

„Parazitní transfer ekonomické krve zdola nahoru přitom není dílem neviditelné ruky tržního mechanismu, či slepých sil konkurence v kapitalistické ekonomice“. Nepoměrně větší měrou je totiž „logickým vyústěním rafinované a pečlivě strukturované hospodářské politiky“.

Celé tajemství „ekonomie nabídky“ („supply-side economics“) – „konzervativní revoluce“, prosazené tandemem Reagan-Thatherová – spočívá ve dvou krocích. Cílem „prvého je další obohacení bohatých cestou fiskální politiky a redukce zdanění nejbohatších“ – a „měnová politika inflace ceny aktiv, z níž také vydatně profitují bohatí“. „Druhý krok stojí v zásadě na naději či přání: a sice že injekce dalších zdrojů do kufrů jediného procenta je prvním krokem, z nějž bude profitovat i 99 procent ostatních díky ´efektu prosakování´, který zvýší i agregátní poptávku a ekonomickou aktivitu.“

V reálu však tato politika „sype neomezený objem peněz za mizivý či nulový úrok velkým bankám a dalším hráčům na Wall Street“. Navenek se to sice zdůvodňuje „stejně, jako tradiční keynesiánské stimuly“. Tvrzením, že „tato infúze peněz do finančního sektoru posílí půjčky reálnému sektoru, a povzbudí tak produktivní investice, zaměstnanost a růst“. Praxe tu růžovou idylku vyvrací. „Zatímco 25 miliónů Američanů je bez práce či ji má jen na zkrácený úvazek, i když by rádi pracovali na plný, korporátní Amerika sedí na nakřečkovaných 2 tisících miliard dolarů, do nové výroby a uplatnění nových zaměstnanců je však investovat odmítá a místo toho se zabývá spekulací a zpětnými odkupy cenných papírů, které jsou pro generální ředitele korporací výnosnější.“ Jen právě „zpětných odkupů cenných papírů nefinančními korporacemi se podle Fedu v prvém kvartálu roku 2014 uskutečnilo za 427 miliard dolarů“.

Byla-li někdejší regulace finančního sektoru v uplynulých dekádách z velké části zrušena, „proč by měli hráči finančních trhů čekat až splátky dlužníků z reálného sektoru?“ Z peněz, poskytovaných téměř bezúročně, neprofitují jen banky a další finanční instituce. „Také korporace v reálném sektoru to táhne stále víc k ziskům ze spekulace namísto výroby.“ Proč by se „měly trápit komplikovaným výrobním byznysem, dá-li se koupí a prodejem cenných papírů dosáhnout větších výnosů?“.

A právě „tento trvalý transfer peněz z reálného do finančního sektoru je pravým opakem toho, jak to podávají tvůrci monetaristické politiky a celá neoklasická/mainstreamová ekonomická teorie“.

„Nůžek, rozevírající se mezi rentabilitou korporací a reálnými investicemi,“ si povšimla i stať Robina Hardinga ve Financial Times z loňského 24. července. Nazval ji Korporátní investice: záhada nesouladu a doložil, že „v posledních zhruba třiceti letech se rentabilita korporací a reálné investice navzájem ´rozpojily´“. Takže „na rozdíl od minulosti se významný podíl korporátních zisků už do tvorby nových kapacit neinvestuje“. A naopak se  „odklání do finančních investic“ aspirujících na „vyšší výnosy akciového kapitálu“. Do roku 1980 – dokumentoval Harding – se „pohybovaly v tandemu – kolem 9 % HDP v obou případech“. „Od té doby a především v posledních letech poklesly reálné investice na zhruba 4 % HDP, kdežto korporátní zisky vzrostly na 12 % HDP.“

Špičky finančního světa „samozřejmě nemohou nevědět, že většina štědře poskytované hotovosti, již do finančního sektoru sypou, slouží spekulativním transakcím v tomto sektoru, aniž by měly jakkoli pozitivní dopad na reálný sektor“. Pokračují-li v tak destruktivní politice přesto, není to vinou čiré impotence uvést tato fakta do vzájemné souvislosti.

Je to ještě mnohem horší. „Mainstream“ už totiž v tichosti, zato však od samého základu, změnil i přístup k samotným „finančním bublinám“. Už je nemá za hrozbu, jíž třeba co možná předcházet. „Ti, kdo formují politiku Spojených států a ostatních klíčových kapitalistických zemí,“ v nich naopak spatřují „prostředek, jak zvýšit poptávku a zhodnocení aktiv“. A „místo regulace a blokace ničivých spekulativních aktivit finančního sektoru“ tak  „tvůrci politiky v čele s Federálním rezervním systémem už od časů Alana Greenspana růst cen aktiv a finančních bublin aktivně prosazují“ – coby nástroj „dalšího bohatnutí bohatých a gradace nerovností“.

I když se „abstrahuje od otázek typu sociální spravedlnosti a ekonomické bezpečnosti pro masy populace, je nápad generovat bubliny cen aktiv coby nástroj ekonomické stimulace i dlouhodobě neudržitelný – a  de facto destruktivní; finanční bubliny jsou totiž, nehledě na to, jak dlouho mohou expandovat, v poslední  instanci spjaty s reálnými hodnotami, které v ekonomice tvoří lidská práce“.

„Velmistři politiky bublin v cenách aktiv coby ekonomického stimulu se však z destabilizujících účinků bublin, které vytvářejí, nezdají být nervózní.“ Tíhnou k „víře, že poruchy a ztráty z jedné prasklé bubliny lze vykompenzovat nafouknutím jiné“. „Jinými slovy se jim zřejmě zdá, že  vynalezli pojištění pro praskající bubliny v podobě těch, které se nafukují nově“.

Tuto „docela perverzní strategii popisuje profesor Peter Gowan London Metroploliltan University: ´Jak regulační instituce Washingtonu, tak Wall Street evidentně míní, že jsou díry v bublinách s to uřídit. A že těmto bublinám proto nejenže netřeba nijak předcházet,“ ale naopak je „aktivně vytvářet, nepochybně ve víře, že jednou z metod, jak uřídit tu právě praskající, je nafouknout dynamickou bublinu v jiném sektoru: po dot.com bublinu v rezidenčních nemovitostech, pak v cenách energie či na nově vznikajících trzích atd.“

Randall W. Forsyth Barron´s je dokonce názoru, že to lze pojmout „jako efektivní pojištění finančních bublin“ – coby „morálního hazardu“, „riskantních kroků na úkor jiných“. V “daném případě 99 %, poněvadž náklady sanace hráčů ´příliš velkých na to, aby mohly zkrachovat´ se platí cestou úsporných škrtů“. Takže například „kolaps Long-Term Capital Management v roce 1998 zplodil snadný úvěr, vedoucí k bublině dot.com a jejímu prasknutí, které pro změnu vedlo k extrémnímu prostoru bubliny v oblasti rezidenčních nemovitostí“.

„Politika ochrany největších finančních spekulantů proti bankrotu“ – uzavírá sám profesor Drake University – „mezi jiným dokládá, jak moc toho  neoliberální finanční architekti hodili přes palubu nejen z politiky New Deal a sociální demokracie, řídící poptávku, ale i z politiky volného trhu a nezasahování, obhajované například rakouskou ekonomickou školou. Když totiž potřebuje pomoc korporátně-finanční oligarchie, inklinují k intervencím, potřebují-li však pomoc pracující a ostatní neprivilegované vrstvy, jsou z nich naopak rázem trubadúři laissez-faire.“

„Dokud se nevynořil velké finance a neovládly hospodářskou politiku, zůstaly prasklé bubliny napospas svému osudu: lehkomyslná spekulace a chybné investice šly na buben; reálnou ekonomiku to zbavovalo neúměrného břemene dluhů.“

A „trh tak (po bolestivé, relativně však krátké době) alokoval nový reálný kapitál do produktivních záměrů“. V „éře velkých financí a všemocných finančních kruhů je však ´očistný proces´ zablokován“.

„Poněvadž právě finanční subjekty, hrající kritickou roli při vzniku i krachu bublin, vládnou také v politice.“                   Normal 0 21 false false false CS X-NONE X-NONE

Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout
reklama