Dva nesmiřitelné tábory - zastánců a odpůrců povinného očkování - se do sebe pustily s vervou a emocemi. I proto bylo příslušné jednání zdravotního výboru opakovaně přerušeno. 

Máme zrušit v České republice dlouho kultivovaný systém povinného očkování? Nebo spíš ponechat stávající stav? Podle mého osobního přesvědčení by bylo v tuto chvíli velmi neodpovědné systém povinného očkování rušit. Jiná otázka je, zda všechno v této oblasti je skutečně bezproblémové. Zda nenastala chvíle, kdy je zapotřebí organizaci očkování, očkovací kalendář, tedy načasování jednotlivých očkování, složení vakcín, hlášení nežádoucích účinků atd., podrobit široké odborné, veřejné a následně politické diskusi. S tím určitě souhlasím. 

Vady například vykazuje systém hlášení nežádoucích účinků očkovacích látek. Zcela jistě nejsou všechny hlášeny na Státní ústav pro kontrolu léčiv. Handicapem českého očkování je také absence fondu pro odškodnění následků očkování. Pokud stát něco nařizuje, musí nést i následky svého rozhodnutí. To je ve světě běžné a odškodnění měl náš právní řád už dávno účinně řešit. 

Právě kvůli těmto otázkám kladeným veřejností sněmovní zdravotnický výbor v lednu schválil usnesení. Vyzývá v něm Ministerstvo zdravotnictví, aby zahájilo širokou odbornou i veřejnou diskusi k problematice očkování s tím, že o výstupech bude informovat zdravotní výbor.
O tom, zda v budoucnu dospějeme k závažnému rozhodnutí zavést nepovinné očkování, nechci spekulovat. Chápu volání po svobodné volbě rodičů v této otázce, jenomže očkování má přesah i mimo jedince, mimo jednotlivé rodiny. Očkování/neočkování jedince, rodiny, skupin občanů má vposled vliv na kolektivní imunitu celé populace. Neočkování jedince nikoho neohrozí. Absence očkování u větší části populace už ano. U většiny infekčních onemocnění, proti nimž je v ČR nařízeno povinné očkování, je podle odborníků nutné proočkovat více než 90 % populace, aby byla zachována kolektivní imunita. Lze namítnout, že v Německu i při systému nepovinného očkování je tato hranice naplňována. Otázkou ale je, jakým způsobem k tomuto pozitivnímu stavu u našich západních sousedů dospěli.

Diskuse a rozhodnutí o této nelehké otázce nás teprve čeká. Odborně posuďme všechna úskalí a opravdu odpovědně zvažme, zda jsme na podobný krok připraveni. Nepodceňuji českou populaci, ale neměli bychom se nechat svést k neuváženým krokům. 

Vít Kaňkovský
místopředseda Výboru pro zdravotnictví PS PČR