Jenže Rusko nemůže být v 21. století tím, čím bylo ve století 19. či 20. Příklad Ukrajiny to jasně ukazuje. Jasné hranice dává ruským imperiálním choutkám poměrná ekonomická slabost.

Bývaly doby, kdy moskevští vládci – carové, či generální tajemníci – mohli šířit strach a ruskou nadvládu v širokém prostoru od samých hranic Západu až po Čukotku.

Východní veleříše nikdy nepatřila mezi ekonomické premianty. Nicméně její vojenská moc stála na dostatku živé síly (nas mnógo) a autoritativním až totalitním režimu.

Dnes je Rusko se 150 miliony obyvatel, slabou porodností a na ropě a plynu závislou ekonomikou samo ohroženo populačním boomem a hospodářskou dravostí Číny. A ačkoli je Putinův režim daleko méně liberální než v západních zemích, přeci jen jde ve skutečnosti o kapitalistickou zemi, kde lidé nejsou už tak ochotni sloužit coby „potrava pro děla“ a obětovat svou životní úroveň pro mocenské choutky vládce.

Ekonomické sankce Západu Putina nakonec přiměly k jednání. A skutečnou válku na Ukrajině by s NATO nemohl vyhrát. To jsou skutečné důvody, proč mohla Angela Merkelová vyjednat mír. Nejde o dobrou vůli ruského prezidenta, ale o jeho realistické zhodnocená vlastních možností. Nyní je pouze potřeba, aby Západ zůstal jednotný a neústupný. Mír na Ukrajině možná nebude hned. Ale přijde se stejnou jistotou, s jakou po ruské zimě přichází jaro. Rusko nás může zneklidňovat a provokovat. Ale už to není ono impérium, které by nám mohlo nahnat strach.