Celou diskuzi provázelo téma nezaměstnanosti a s tím spojená rizika a komplikace. Jsem stejného názoru jako starostové, že dlouhodobě nezaměstnaní by měli vykonávat veřejně prospěšné práce. Jsou-li zdraví, pár hodin týdně strávené prací by prospělo jednak jim, protože by si zachovali, obnovili pracovní návyky, a jednak samotným obcím. Vždyť už prastaré přísloví říká, že bez práce nejsou koláče!
Lidé, kteří chodí pravidelně do práce, vydělávají, živí své rodiny, se ptají, proč musí ještě odvádět tak vysoké částky do sociálního systému? Zvlášť když pak vidí, kdo a jakým způsobem využívá těchto dávek. Vše pak vyúsťuje v nespokojenost a pnutí ve společnosti.
Ruku v ruce s tímto problémem jde téma příspěvku na bydlení. Můj názor i názor starostů je takový, že by obce měly mít právo zasahovat do toho, komu a v jaké výši je příspěvek přiznán. Tady ovšem, tak jako už mnohokrát, padla kosa na kámen. Na kámen jménem Jiří Dienstbier. Jeho neutuchající boj za lidská práva zřejmě nezná mezí. Takže dobře míněný zákon, který by rozhodování o příspěvku svěřil i do rukou obcí, napadl. Rozumím tomu a souhlasím s tím, že musíme chránit lidská práva. O tom není pochyb. Na druhou stranu bychom se měli zamyslet, jak daleko jsme s touto ochranou došli a jestli na to v současné době prostě máme peníze. Nemůžeme porovnávat bohatou Evropu před deseti, dvaceti lety a dnes. Zvlášť nyní, když se na nás valí další sociální problém nedozírné velikosti jménem nelegální imigranti.
