Česká republika v současné době krutě doplácí na šestadvacetileté podfinancování sportovních činností, jehož důsledkem je změna životního stylu. Rapidně od roku 1990 klesá počet pohybových aktivit obyvatelstva. Jen za posledních jedenáct let o více než 30%. To má samozřejmě své důsledky – zejména zhoršování zdravotního stavu a nárůstu obezity, zvláště u dětí. A bohužel se tento stav dále zhoršuje.
Přímo destruktivně se snížil počet dětí, které byly organizovány ve sportovních klubech. V souvislosti s neexistencí prostředků na alespoň symbolickou odměnu dobrovolníků došlo k jejich zániku, přinejlepším zeštíhlení. Na mnohých základních článcích sportu přestala fungovat kvalifikovaná trenérská práce. Hodina tělocviku se postupně stala nejméně oblíbeným předmětem, přitom její pozitivní přínos je evidentní. Nejen proto, že formuje hodnotovou orientaci k fyzické činnosti, ale vytváří kladný vztah k pohybovým aktivitám pro celý lidský život. Přivítal jsem poslaneckou iniciativu ke zvýšení počtu hodin TV na prvním stupni, stejně tak povinný plavecký výcvik placený z kasy MŠMT. Šel bych klidně i dále a navýšil bych počty hodin na druhém stupni, ale i v učebních plánech středních škol. To je v zahraničí zcela běžné.Příkladem by pro nás mohlo být i sousední Slovensko, kde vytvořili projekt financování lyžařských kurzů. Kvalitně byla rozpracována podpora TV na vysokých školách a zejména na pedagogických fakultách. Hromadná vystoupení nejen vysokoškoláků na Spartakiádách je tohoto důkazem. A i když jsou dnes tato vystoupení z různých stran dehonestována. médii vysmívána, lidé, kteří se jich účastnili, na ně v drtivé většině případů vzpomínají v dobrém. Je také na co vzpomínat, ať už to byla atmosféra spartakiád či pýcha nad výsledkem. Jednu z nejvýznamnějších rolí pro realizaci aktivit v oblasti sportu sehrává spolková činnost, která historicky sahá až do 19. století.
Sportovní kroužky nejsou levné, proto do nich nemohou chodit všechny děti, které by chtěly. Je to tak? A co je třeba s tím udělat?
Více než dvacet pět procent rodin s dětmi si nemůže dovolit podporovat sportovní výchovu svých dětí v klubech. To je ten hlavní důvod, proč je sport pro půl milionu našich potomků těžko dostupný. Politická reprezentace nevyvinula žádnou aktivitu, aby celou problematiku řešila. Mez tím nám vyrostla celá generace fyzicky neaktivních obyvatel. Ostatně tento velký hendikep sama tato generace pozná ve svém životě a při výchově svých dětí.
Neexistuje prakticky žádná podpora odměňování dobrovolníků ve sportu u jeho základních článků, včetně trenérů mládeže a sportovní svazy současně nemají prostředky tuto záležitost řešit. Nutná je změna celého systému podpory sportu.
Přesto však v ČR vyrůstají světoví sportovci – tenis, hokej, fotbal, sjezdové lyžování, biatlon, dobře si vedou naše snoubordistky, rychlobruslařky...
Podporu a obdiv si zaslouží každý talentovaný sportovec a zvláště ti, kteří se vypracovali v podstatě z ničeho. Řekl bych, že je v některých případech velký zázrak, kam až dosáhli, nicméně většinou se jedná o individuální sporty. Je třeba také vzít v potaz konkurenční záležitosti a generační trvalost výkonů. Otázka by měla znít: Bude mít na olympiádě v kolektivních sportech v budoucnosti Česká republika vůbec nějaké zastoupení? Máme vůbec dostatečnou základnu pro současnou výkonnost? Navíc dnešní sportovci ještě navázali na tradice generace funkční. Díky špatným podmínkám klesla mládežnická členská základna v kolektivních sportech, což se projevilo na OH v Sydney tak, že nás poprvé po dlouhých desetiletí zastupovaly pouze dva sporty. Tato tendence bude pravděpodobně pokračovat. Velmi vážně si beru k srdci slova dálkového plavce zasloužilého mistra sportu Jana Nováka, který v roce 1974 překonal kanál La Manche a později jezero Bajkal, že se musí oživit známé heslo „za masovost a za výkony“. Stejný názor najdeme v našem velmi profesionálním a aktivním odborném zázemí při ÚV KSČM – konkrétně v komisi, která má sport a tělovýchovu na starosti.
Sport obecně v ČR financují zejména rodiny. Domácnosti hradí 80 procent nákladů, zatímco v průměru EU je to asi 50 procent. Co s tím?
Nelze se tedy divit, že organizovanost občanů České republiky, a to ve všech věkových kategoriích, je výrazně nižší, než je tomu v v zemích EU. Průměr v Evropě je kolem 35 % obyvatel organizovaných ve sportovních a tělovýchovných sdruženích, ale například v Estonsku 85 %, v naší krásné zemi s obrovskou tradicí sportu a tělovýchovy se dostáváme na méně než 20%. Za tímto výrazným poklesem jde vidět ožebračení sportu o desítky miliard za období, o kterém jsem hovořil výše. Sport již funguje spíše zázrakem, většinou z důvodu zakořeněných tradic a toho, že na rozdíl od zemí západní Evropy má díky této skutečnosti mnohá sportovní zařízení. Těm se bohužel v mnoha ohledech nedostává potřebná údržba, a tak zastarávají a v některých případech značně chátrají. Jedná se dle odhadu o majetek v částce šedesát miliard korun. Díky zanedbávání je vnitřní dluh na základě některých údajů ve výši nejméně třicet miliard korun. U výdajů státu na sport jsme v porovnání se státy v EU na samém chvostu.
Vládní návrh novely loterijního zákona, který leží ve sněmovně, počítá s rozdělováním příjmů z loterií prostřednictvím státního rozpočtu. Podle předsedy ČOV Jiřího Kejvala by to znamenalo konec projektů zaměřených na přilákání kvalifikovaných trenérů k dětem a mládeži. Chtěl by proto, aby se načetl pozměňovací návrh, který by zachoval současný stav – řekl to tento týden v rozpočtovém výboru sněmovny. Souhlasíte s ním?
Máte pravdu, že jedním ze zdrojů příjmů do sportu byly odvody z výnosů loterií. Česká republika však nedává výnosy z loterijních sázek a kurzového sázení do sportu přímo, ale různými cestami. Ve většině zemí jsou loterie ve vlastnictví státu, u nás jsou v soukromých rukách. Proto se mnohdy výnosy při dlouhé pouti do oblasti sportu značně pokrátí. ČOV je velká sportovní autorita, ale všechny projekty lze financovat přímo z MŠMT, které k tomu nepotřebuje žádného prostředníka. Nelze proto nezdůraznit význam financování přímo ze státního rozpočtu, jehož objem by se měl blížit jednomu procentu v první fázi a postupně by mělo dojít k jeho dalšímu růstu.
Společnosti provozující hazard nyní mohou z 20procentního odvodu poslat čtvrtinu rovnou ČOV, který peníze využívá na neprofesionální sportování mládeže. Zavázala se k tomu drtivá většina firem. V roce 2014 bylo díky tomu rozděleno 443,6 milionu korun, loni 527,8 milionu korun. Vláda chce, aby tyto peníze putovaly na sport prostřednictvím MŠMT. Ministr financí Andrej Babiš (ANO) dříve označil současný systém za neprůhledný. Je to skutečně tak?
Už jsem to částečně naznačil v předchozí otázce. Je zcela nezbytné, aby došlo k razantnímu navýšení objemu finančních prostředků ze státního rozpočtu s efektivním, správně nastaveným a hlavně kontrolovatelným financováním, což v minulosti nebylo. To mj. potvrdil u různých kauz Nejvyšší kontrolní úřad, který provedl celkem rozsáhlé šetření, jenž jednoznačně potvrdilo naprosto žalostné přerozdělování finančních prostředků přes sportovní svazy a sdružení do nestátních neziskových organizací. Zajímavé je, že velkou část prostředků si nechávaly svazy a organizace na svůj provoz a hlavně na mzdy svých funkcionářů. NKÚ jasně definoval, že v období 2011- 2013 za ministrů školství Dobeše a Fialy (ministr financí Miroslav Kalousek), tedy za Nečasovy vlády ODS, MŠMT selhalo jako garant v oblasti sportu. Nebylo schopno stanovit měřitelné cíle a přerozdělovalo prostředky, aniž mohlo vyhodnotit výsledný efekt, které dotace mají přinést. Z více než tří miliard poslalo více než 1,2 miliardy příjemcům na základě neúplných, chybných, pozdě dodaných, nebo zcela chybějících žádostí o dotace. Jedna miliarda putovala příjemcům, kteří nesplňovali podmínky pro přidělení dotací. Mohl bych uvést mnohé příklady, ale uvedu jen markantní. Dvanáct z devatenácti příjemců získalo mnohem větší dotaci, než o kterou zažádali. Jejich požadavek 215 milionů byl navýšen na 547 milionů korun. To je naprosto nepochopitelné a neuvěřitelné. Jedenáct příjemců použilo prostředky na zcela jiné účely, než zněla žádost. Jednomu občanskému sdružení byla poskytnuta dotace ve výši takřka pěti milionů, aniž by provozovalo jakoukoli sportovní činnost. Navíc u tohoto subjektu kontrola zjistila personální a majetkové vazby s většinou dodavatelů. Další sdružení dostalo čtyři sta tisíc, aniž by vůbec žádalo. To se stal přímo sportovní zázrak.
Tento přístup samozřejmě vytváří naprosto nerovné podmínky a minimálně podezření na korupční jednání. I proto si myslím, že je důležitá přímá dotace do základních článků sportu, která má ostatně i mou podporu.
Osmdesát procent darů z loterijních společností ČOV převádí bezmála 90 sportovním svazům a organizacím. Deset procent je určeno krajům a stejný podíl směřuje na projekty zaměřené na nesoutěžní sport.
Měl jsem možnost se seznámit s návrhem přerozdělování finančních prostředků z loterií prostřednictvím ČOV na podporu dětí a mládeže, ale hlavní slovo musí mít garant sportu a tím je vláda České republiky. Činnost všech vlád v oblasti sportu se za poslední více než čtvrtstoletí ukázala jako naprosto nefunkční a nekoncepční. S některými kolegy napříč politickým spektrem jsme se ve Sněmovně jednoznačně shodli, že pomoci sportu by pomohlo díky svému nesmírně velkému společenskému významu a značné složitosti samostatné ministerstvo.
Ze státního rozpočtu na sport letos půjde 3,7 miliardy korun, což podle analýzy ČOV je 2,5 procenta veškerých nákladů na sport. Dalšími 7,5 procenta přispívají obce a kraje. Příjmy z loterijních a sázkových společností hradí 0,5 procenta nákladů.
Všechna zmíněná čísla hovoří o velkém podfinancování této nesmírně prospěšné oblasti. Sport je navíc velmi důležité průmyslové odvětví, jehož přínos je nesporný nejen z hlediska ekonomických kritérií, ale je důlěžité si uvědomit, že je i nositelem úspor ve zdravotnických i sociálních výdajích. Je celkem evidentní, že podíl výdajů na sport ovlivňuje počet sportujících, tím pádem zvyšuje podíl sportu na tvorbě HDP. V České republice se odhaduje, že jedna koruna vydaná do sportu vygeneruje 3,55 Kč příjmů veřejných rozpočtů. Podle veřejných údajů sto korun výdajů na sport ušetří až dvě stě padesát tři korun na léčbu chorob, které lékaři spojují s metabolickým syndromem. Pro upřesnění a porovnání snad ještě uvedu, že sport se podílí na zaměstnanosti 3,8 procenty (přes 187 000 pracovních úvazků) a podíl na HDP ČR je 2,7 %.
Ve sněmovně je novela zákona o sportu. Co přináší? A kdy se dočkáme nového zákona o sportu, který Sobotkova vláda slíbila? Proč ho potřebujeme? Co by měl obsahovat?
Osobně jsem přivítal vládní návrh zákona o podpoře sportu, neboť obsahuje řadu nových, upřesňujících paragrafů. Ty by měly umožnit posílení postavení sportu a také upřesnit jeho financování ke konečnému cíli, tzn. do jednotlivých sportovních klubů, do oddílů. Domnívám se, že i přesto, že nedošlo k původně zvažovanému návrhu nového zákona o podpoře sportu, jde o krok naprosto správným směrem, ale považuji ho za krok první. Tím druhým krokem by mělo být v budoucnu na základě praktických zkušeností právě z této novely připravit a schválit zákon nový, jehož věcný záměr, jak jsem byl informován paní ministryní, by měl být připraven v roce 2017. Za příklad bychom si mohli vzít i naše sousedy ze Slovenska, kde jsou o pár kroků před námi.
Na rozdíl od kolegů z pravicových stran považuji za celkem přelomovou a zásadní novou podmínku čerpání státních dotací zavedením rejstříku, který bude informačním systémem veřejné správy sloužícím k vedení údajů o sportovních organizacích a aktivních sportovcích. Jeho zavedení by mělo nastavit rozsah finanční podpory ze státního rozpočtu až na konečného příjemce. Rejstřík se tak jeví jako v současné době nejobjektivnější normou reálného stavu aktivních sportovců, neboť by mělo dojít k celkem velmi přesnému získání údajů, které bude poměrně těžké zpochybnit.
Také souhlasím s tím, aby se do budoucna vytvořil další rejstřík evidence sportovišť či majetku, protože podle těch programů, které vyhlásilo MŠMT, by bylo vhodné, aby se připravilo jisté procento ze státního rozpočtu právě na obnovu sportovního zázemí vybudovaného z devadesáti procent před rokem 1989. Navíc ho využívají i další kluby, které majetek nevlastní, ale i široká veřejnost.
Za pozornost také stojí zřízení Národní rady pro sport jako poradního orgánu koncepčních záležitosti pro oblast sportu. Osobně si myslím, že je nutné při jmenování členů vyloučit nerovnoměrné zastoupení sportovního prostředí. Při schůzce s paní ministryní jsem upozornil na to, že by nemělo být vynecháno např. Sdružení sportovních svazů, které v současné době má více než 10 tisíc klubů a více než 600 tisíc členů. Bohužel v současné podobě nově jmenovaná Národní rada pro sport dle mého názoru rozhodně nereprezentuje sportovní prostředí, ale stává se spíše zástupcem olympijských sportů. Chybí tedy vyváženost a možná objektivita návrhů směřujících k paní ministryni.
V návrhu jsou i další nové a prospěšné normy, za zmínku stojí povinnost MŠMT vypracovat návrh plánu státní politiky pro oblast sportu a zabezpečit finanční podporu ze státního rozpočtu.
Velmi kladně hodnotím tzv. dvojí kariéru sportovců, která tady dříve běžně existovala. Každý sportovec jednou skončí svoji vrcholovou kariéru a bude se chtít uplatnit někde v civilním životě.
Pokud bude tato novela schválena, bude možné časem zjistit, do jaké míry byl splněn její hlavní cíl, adresnější financování zejména základních článků sportovních spolků, a také by měla přispět k lepším podmínkám přijetí nového zákona o podpoře sportu. Nerad to říkám, ale máme se k čemu vracet.
