Když se řekne středověk, představíme si zejména pod vlivem knih Aloise Jiráska, dobu potemnělou, provázenou krutostí a bezprávím. Jedním ze znaků středověku je také to, že církev, tedy zejména římsko-katolická, měla veliké jmění a tím i moc. Zároveň církevní činitelé byli právně nepostižitelní, neboť nepodléhali světským zákonům. Ačkoliv se nám může zdát, že středověk, specifické a mocenské postavení církve je dávnou minulostí, opak je pravdou. V posledních desíti letech právě díky rozhodnutím soudů a to na různých úrovních a zejména Ústavního soudu, se pomalu a v tichosti vrací církvím ona výsada nepostižitelnosti.

                První takovým krokem je rozhodnutí Ústavního soudu v jedné kauze manželů, farářů Církve československé husitské, kdy došlo k jejich nezákonnému propuštění z pracovního poměru a to aniž by jim byl vydán zápočtový list a byly splněny další náležitosti. Záměrně píši z pracovního poměru, ačkoliv některé církve bazírují na tom, že faráři jsou ve služebním poměru a tedy musí poslouchat, mohu si církve s nimi dělat, co chtějí a nesmí si založit na svou ochranu, jako zaměstnanci ani odbory. Na druhou stranu, slyšel někdo, že existuje nějaká právní norma upravující poměr duchovních, než je zákoník práce? Vždyť služební poměr je dán zákonem a to policistům, vězeňské službě a justiční stráži, hasičům, příslušníkům GIBS, příslušníkům BIS, městským policistům a nově i státním úředníkům. Žádný zákon o služebním poměru duchovních vydán nebyl, a tedy se na ně musí vztahovat zákoník práce.  Nicméně vrátím se k onomu rozhodnutí Ústavního soudu, který v rozporu s Evropským soudem pro lidská práva rozhodl, že stát a tedy i soudy ne základě Listiny základních práv a svobod, nemají právo zasahovat do pracovního poměru duchovních a pracovníků církví, kteří jsou ustanovováni a zaměstnáváni touto institucí. Z toho vychází, že v případě sporu či nezákonného jednání ze strany církevních představitelů, nemají duchovní ani řádnou soudní ochranu. Což je sice také porušením Listiny základních práv a svobod, ale článek o právech církve z neznámých důvodů soudci vnímají, jako nadřazený nad právy občana – jednotlivce.

                Druhým krokem k návratu ke středověkým praktikám je Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi, tzv. „církevní restituce“. Pominu fakt, že ze zákona restituovat mohou pouze fyzické osoby. I to, že rozdělení  80/20 tedy 80% majetku a financí jde římskokatolické církvi, která před 400 lety měla v české populaci jen 10% zastoupení a 20% jde všem ostatním křesťanským církvím a židovským obcím. To co je, ale důležitým faktem je, že díky těmto „restitucím“ se římskokatolická církev stane majoritním vlastníkem zemědělské a lesní půdy. S tím souvisí i skutečnost, že se stane významným zaměstnavatelem v České republice. Zaměstnavatelem, který se však nemusí držet zákoníku práce a pro zaměstnance jsou platné jako právní norma pouze jím vydané vnitřní směrnice.

                Třetím krokem k návratu do středověkého systému je rozhodnutí Krajského soudu Hradci Králové, který rozhodl, že vzhledem k tomu, že církev je institucí soukromého nikoliv veřejného práva, nemá povinnost se řídit zákonem o veřejném přístupu k informacím, a tedy nemusí sdělovat občanům a to ani svým členům, jak nakládá s finančními prostředky, kam je investuje apod.  Tedy církve mohou pobírat z veřejných prostředků pobírat miliardové finanční částky a majetek, ale veřejnost nemá dle českých soudů právo se ptát, kam onen majetek plyne.

                Pokud tedy shrnu výše uvedené body, opravdu se vracíme do právního stavu středověku. Vždyť díky „církevním restitucím“ se církve a zejména římskokatolická církev stane institucí s až neskutečným majetkem a financemi, které pochází z veřejných peněz. Kde jsou velké peníze, je i moc a to, že církev má moc ráda, z historie víme velice dobře. Takže díky postupu naší vlády a rozhodnutím soudů, bude církev bohatou a mocnou institucí, která však nemusí zcela dodržovat zákony této země a ani občany této země nemusí informovat o tom, jak s tímto majetkem nakládá a jak majetek a finance užívá. Z hlediska postavení církve, to je přeci středověk.

                K závěr jen malou perličku. Protože mi tento stav není jedno, pokusil jsem se obrátit na současné poslance s právním rozborem nejen svým, ale i renomovaných právníků, abych skrze ně inicioval novelu zákona o církvích a náboženských společnostech. Žádal jsem, aby tato norma upravena způsobem, ze kterého bude jasné, že církve a náboženské společnosti jsou povinny dodržovat cele a bezezbytku všechny zákony České republiky. Bohužel jsem dostal odpověď, že taková úprava není třeba.

                Na závěr je nutné si uvědomit, že stejná právní pravidla mimo získání finančních prostředků a majetku z „restitucí“ se vztahují na všechny státem registrované církve a náboženské společnosti. Vzhledem k současnému dění, nesmíme zapomenout, že mezi státem registrované církve je i Ústředí muslimských obcí, tedy i muslimové spadají do kategorie církevních institucí, které nejsou povinny zcela dodržovat české zákony, informovat občany o své činnosti, hospodaření, personálním obsazení apod. Majetek pro tyto muslimské obce formou darů z bohatých ropných států, nebude takový problém. S majetkem přichází moc. Pokud občané a vláda i soudy nezaujmou jiné stanovisko, čeká nás opravdu opět středověk. Čeká nás ale středověk ne evropský, středověk s příchutí fundamentálního islámu.