Ten pocit, který během oslav zažívá snad každý, kdo se jich zúčastní, se dá jen těžko popsat či vystihnout. Když kolem vás projíždějí americké džípy a promlouvají američtí a belgičtí veteráni, kteří se v květnu 1945 skutečně zúčastnili osvobozování západních Čech, je to směs hrdosti, vděku a dojetí. V Plzni tehdy tyto vojáky vítali naši dědečkové a babičky, kterým přivezli svobodu a úlevu z konce nejkrutější války v dějinách lidstva. Po 40 let komunistické totality jsme si ale nejen nesměli tyto chvíle připomínat, byly zde dokonce snahy přesvědčit občany, že svobodu do Plzně nepřivezli Američané, nýbrž Rudá armáda. Tato léta naštěstí již minula a my můžeme svobodně vyjádřit vděk těm, kteří nasazovali, a mnozí také položili, své životy v zemi vzdálené od jejich domova tisíce kilometrů.
Nebyli to však pouze vojáci západních spojenců, kteří tyto oběti přinesli. A nebyla to pouze euforie a štěstí, které v posledních dnech druhé světové války lidé v Plzeňském kraji a v celé zemi prožívali. Také v Plzni začalo ozbrojené povstání proti nacistickým okupantům již 5. května, přičemž Američané dorazili 6. května ráno. Byli to tedy také čeští občané, kteří položili své životy v boji za svobodu. Byli to také Plzeňané, kteří Američanům pomáhali v bojích proti okupantům. Bohužel mnoho dalších lidí přišlo na samém sklonku války o své životy. Až do poslední chvíle se odehrávaly hrůzy, na něž bychom nikdy neměli zapomenout. Hrůzy, jako byly tzv. pochody smrti, při nichž vězni z koncentračních táborů umírali hladem, zimou a vyčerpáním.
Nejsem jistě sám, kdo si mohl vyprávění o těchto temných časech vyslechnout od svých příbuzných, kteří jimi prošli. Můj dědeček, František Chovanec, byl jedním z těch, kteří svědectví o této kruté době předávali svým dětem a vnukům. V roce 1939 se v Rožnově pod Radhoštěm, kde se narodil, zapojil do odbojové skupiny Obrana národa. Spolu se svými přáteli rozšiřoval protiokupační letáky, ale také opatřoval a uchovával zbraně a munici pro další členy odboje. Tuto činnost ukončilo až gestapo, které po rozsáhlých domovních prohlídkách a zatčení velitele dědečkovy skupiny zatklo také jeho. Stalo se tak v únoru roku 1941. Dědeček si pak prošel tvrdými výslechy i několika vězeními a nakonec koncentračním táborem v Ratiboři.
Odtud byl na přelomu ledna a února vypraven tzv. pochod smrti, při kterém vyhladovělí a promrzlí vězni přecházeli také přes území Jeseníků. Zde se dědečkovi díky neuvěřitelnému štěstí podařilo uprchnout a dojít až do rodného Rožnova. Když se díky pomoci příbuzných trochu zotavil, vydal se na cestu do Plzně, kde se v květnu 1945 se zbraní v ruce zúčastnil osvobozování města.
Mou oblíbenou částí jeho vyprávění byla pasáž o tom, jak se mu lstí podařilo zlikvidovat německou protiletadlovou baterii u starého Plzence. Jelikož se ve vězení a koncentračních táborech naučil trochu německy, sedl na kolo a jel vstříc německé osádce protiletadlové baterie volaje, že se blíží Rudá armáda. Němci, kteří neměli přesné informace o poloze Rusů, se okamžitě dali na útěk. Pak už nebyl problém odmontovat některé části děl tak, aby se již nedaly použít.
To byla část vyprávění, při které se člověk mohl i pousmát, stejně jako při jeho slovech o příjezdu amerických a belgických vojáků a jejich vřelém přijetí občany Plzně. Jinak však bylo téměř neuvěřitelné slyšet, co vše museli lidé v těchto dobách vytrpět a jaké oběti přinést. Když jsem se v sobotu 7. května zúčastnil pietního aktu u památníku 273 obětí pochodu smrti u obce Žihle, znovu jsem si uvědomil, že tyto květnové dny nejsou jen oslavami svobody, ale také vzpomínkou na ty, kteří i v posledních dnech druhé světové války přinesli oběť nejvyšší. To oni nám připomínají, jak velkou cenu naši předci platili za naši svobodu. A že je na nás, abychom ji chránili a zachovali pro naše děti a vnoučata.
