Asi proto považuji svobodu za to úplně nejcennější, co může člověk mít. Před 28 lety nás všechny najednou propustili, jenže někteří si na svobodu podobně jako naši vězni těžko zvykali. Neuměli se vypořádat s tíhou zodpovědnosti, která jde se svobodou ruku v ruce, a někteří – tak jako ti naši bývalí vězni – by se vlastně nejraději do vězení, ve kterém byl život jednoduchý a bezpečný, vrátili.

Nesmíme jim to dovolit, protože by nás tam vzali zase s sebou. Nesmíme se jim však ani vysmívat - měli bychom jim pomáhat tíhu svobody nést a starat se o to, aby v ní neutrpěli újmu.

Když se dívám na fotky ze vzpomínkových akcí, mívám někdy pocit, že vypadají spíš jako z pohřbu. Celý 17. listopad by ale měl být krásná oslava. Pro mne je to veselá chvíle a vzpomínka na historicky nejsilnější okamžiky, které jsem mohl prožít.