Děkuji za slovo, pane předsedající.

Mnoho už bylo řečeno mými předřečníky. Ale já skutečně nemohu souhlasit s kolegou Maškem, že jsou to dvě srovnatelné věci. Darování orgánů je jistě problém, je to spíš problém v rovině etické, v rovině náboženské, jakékoliv, ale v žádném případě to, že byl někomu odebrán orgán, se nestane předmětem nějaké obecné informace, která by kohokoliv poškozovala. To je úplně jiná situace, to je nesrovnatelné. A mohu si myslet, že ten automatický souhlas také není dobrý, ale rozhodně nemá ten dopad, který má informace o tom, jaké beru léky. My jsme dneska v situaci, že už jsme nuceni v nemocnicích chorobopisy VIP pacienta vlastně v uvozovkách padělat, že je prostě uložen v materiálu pod falešným rodným číslem, aby se k němu někdo nedostal a nevyběhlo do dvou dnů po hospitalizaci někoho významného, třeba ze světa uměleckého, všechno, co je majetkem toho člověka. Na to nelze sahat. Já si myslím, že jediná cesta je přes lékaře, že to prostě musíme připravit tak, aby lékaři byli ti, kteří to budou aktivně prosazovat u svých pacientů, protože dopad je pro pacienty, ale pro pacienty nemocné, ne pro pacienty, kteří berou dlouhodobě třeba psychiatrickou léčbu a může to pro ně znamenat, že jejich hodnocení ve světě, když tato informace bude známa, bude zkreslené, protože to prostě lidé vnímají jinak. Oni nevědí, co to je chronická psychiatrická medikace, že to vlastně není něco, co toho člověka postihuje.

Čili na to bych byl skutečně velmi opatrný. A ten obrácený gard, který říkal kolega Stanjura, mi připadá velmi dobrý a vyrovnat ho tím, že bude aktivně zpracovaná lékařská veřejnost, jak s touto informací pracovat u svých pacientů. (Předsedající upozorňuje na čas.) Ti, co nestůňou, tam je to jedno, tam ale nemůžeme předpokládat, že kdyby stonali, že by souhlasili. Děkuji. (V sále je hluk!)