Vážený pane předsedající, pane ministře, kolegyně, kolegové, já jsem čekal se svým přihlášením tak, abych svým přednostním právem nepřeskočil kolegu Dienstbiera, protože mě zajímal jeho pohled na věc. A dobře jsem udělal, protože teď si půlku toho svého příspěvku můžu škrtnout, protože to bylo řečeno naprosto precizně, jasně, sám bych to neřekl lépe.

Takže odůvodnění těch pozměňovacích návrhů ze své řeči vynechám, jenom přidám, že je podporuji. Ale obecně bych k té problematice pár věcí říct chtěl. Já jsem ten zákon studoval velmi podrobně. A byť třeba jako právník, člověk, který je v advokacii již 15 let, s něčím bych souhlasil, nesouhlasil, tak ale rozhodně nebudu v pozici nějakého plamenného kritika. Protože já bych ten zákon psát nechtěl. On řeší tak neskutečný průšvih a tak neskutečný střet různých zájmů, oprávněných, neoprávněných, že napsat ten zákon tak, aby nikomu neublížil a všem po právu pomohl, nejde. To opravdu není možné.

On tu není střet jenom jednotlivých profesních skupin, jak to říkal kolega, exekutoři, advokáti, dlužníci a další. On je tu střet třeba i skupin jednotlivých dlužníků, jednotlivých věřitelů. Máme tu dlužníky, kterým pomoci chceme, kteří se do svých problémů dostali nikoliv svojí vinou. Dostali se tam kolikrát...jak to správně nazvat...prostě neschopností státu poskytnout svým lidem a svým občanům takové zákony, které je ochrání před chamtivci, lichváři a podvodníky.

Jedna věc, která mi leží hluboce na srdci a kterou nemůžu překousnout, jsou rozhodčí doložky ad hoc. Teď už jsme je dostali do nějaké roviny, ale v té nejdivočejší době rozhodčí doložky ad hoc fungovaly tak, že vy jste podepsali nějakou smlouvu a v závěru bylo malými písmeny, že o tom vašem sporu bude rozhodovat nějaký Franta Vomáčka. Bez vzdělávání, bez jakýchkoli pravidel. Prostě Franta Vomáčka rozhodne váš spor. A spor nastal, byl vyvolán, vy jste dlužili třeba 10.000, šlo to k Frantovi Vomáčkovi. Franta Vomáčka řekl, že dlužíte 150.000, dal na to své razítko a takovéhle rozhodnutí bylo exekučním titulem. A už jste v tom byli, už jste v tom lítali.

To bylo něco neskutečného, co tenhle ten stát umožnil, co pustil mezi veřejnost. To bylo naprosto státem legitimizované okrádání lidí. Trvalo moc a moc dlouho, než jsme to napravili. A plno těchhle dlužníků je v tom průšvihu dodnes. Takže to je jedna skupina dlužníků, kterým chceme pomoct a ke kterým je směřován tento zákon. Ale zase, ze své praxe advokáta je tu i druhá skupina dlužníků, lidé, kteří systematicky žijí v dluzích, kteří si půjčovali s tím, že to nikdy nevrátí. Správně řečeno, je to trestný čin, pokud si půjčím peníze s tím, že je nevrátíme. Je to trestný čin podvodu. Ale zdaleka ne všechny tahle jednání policie měla kapacitu, chuť a sílu vyšetřovat. Velmi často je odkazovala do civilně právních řízení.

Takže máme tu určitou skupinu dlužníků, kteří systematicky žili v dluzích, sami si to způsobili, napáchali tím plno škody na těch lidech, od kterých se půjčili. Ale ten zákon se musí stejně vztahovat na obě dvě skupiny. A stanovte ta pravidla pro obě dvě skupiny stejně.

Tady byli zmíněni i kolegou Hilšerem ti advokáti. Zrovna na řešení odměn advokátů bych vám rád chtěl ukázat, že nelze mít klapky na očích. Advokáti spolu s exekutory byli velmi často označováni za ty skupiny, které přispívají k tomu, že lidé končí v dluhových pastích. Byly to velké odměny exekutorů, velké odměny advokátů. Já exekutory nechám stranou, ale u těch advokátů dva příklady, jak se to snažili řešit. A že to není taky vždycky dobré, když si dáte klapky na oči a všechny je osekáte.

Advokátům bylo dáváno za vinu, že u bagatelních sporů o dvě tři stovky mají jednorázovou odměnu za celý spor. Tenkrát mohla dělat třeba i 13, 14, 15 tisíc. Takže se tyhle jednorázové odměny za spor zrušily. Myslím, že v tom intervenoval i Ústavní soud. Že to byl Ústavní soud, kdo to zrušil. A dneska máte praxi, že odměna advokáta té úspěšné straně je placena nikoliv za celý spor paušálně, ale za jednotlivé úkony. Tarif říká s ohledem na to, o kolik se soudíte, jaká je výše toho tarifu za jeden úkon. A někdy jsou to pořádné peníze. Když se soudíte o 100.000 víc, tak je to 5, 6, 7 tisíc za úkon.

To znamená, že vy jste v situaci, kdy za vámi jako za advokátem přijde klient, řekne, chci se soudit o 100.000 a položí vám základní otázku, kolik mě to bude stát, když prohraju? Nejenom to, že přijde o těch 100.000, ale kolik budou právní náklady, které budu muset platit druhé straně za prohraný spor. A vy mu řeknete, já to nevím. A vědět to nebudu, protože to záleží na tom, jak spor bude dlouhý a kolik tam bude úkonů.

Může to být na první stání a bude vás to stát třikrát 7.000, může tam být 10 stání a různých přípisů a dopisů a bude vás to stát 70.000. Dokonce náklady řízení můžou být větší, než je jistina toho sporu, o kterou se soudíte. Druhý efekt, kdy se řešili ti zlí advokáti, kteří zadlužovali lidi, byl, že se autoritativně změnil advokátní tarif, který řekl, že za ty bagatelní spory budou částky za jeden úkon advokátů minimální. Dneska jsou na stokorunách. Myslím, že je to pět šest stovek. Tím se mělo zabránit tomu, aby nenarůstaly odměny advokátů, když se soudíte o pokutu za čtyři stovky. Jenomže bagatelní spory nejsou jenom o pokutách. Bagatelní spory jsou třeba spotřebitelské spory. Rozbily se vám boty? Chcete je reklamovat? Vyprdne se na vás ten prodejce? Tak jdete za advokátem. Boty stály 2.000, a advokátní tarif říká, že advokát je povinen vás zastoupit v tom případě za 600 Kč. Což žádný advokát neudělá. Za šest stovek vás nezastoupí, protože by nepřežil.

A vy máte dvě možnosti. Buď ten spor táhnout sám. A spotřebitelské spory nejsou jednoduché spory, protože proti vám stojí prodejci se svými právními odděleními a dalšími. Anebo si advokáta platit, ale pak vás advokátní služby budou stát víc, než o co se soudíte. I když vyhrajete. Protože vy zaplatíte advokátovi 1.500 Kč/hod., ale soud vám přizná odměnu jenom ve výši tarifu, tzn. 600 Kč. Takže dneska spotřebitelské spory a lidé, kteří se chtějí bránit ve spotřebitelských sporech za bagatelní věci, tak nenajdou oporu advokátů. Ledaže by to ti advokáti udělali pro bono, v rámci nějakých dobrých vztahů. Takže nelze mít klapky na očích.

Ještě jednu věc, kterou chci zmínit z pohledu tohoto zákona, je, že tenhle zákon stanoví pravidla nejen pro teď a pro minulost, ale nastaví pravidla i do budoucna. A tam zase máme problém v tom, že my ve snaze pomoci lidem, dlužníkům, kteří jsou v dluhových pastích, nastavujeme velmi benevolentní pravidla, která můžou také ale motivovat některé lidi do budoucna, aby si bez jakékoliv větší odpovědnosti půjčovali a půjčovali. Řeknou, on nás ten zákon zase z toho vytáhne. To znamená, že mně trošku v tomhle zákonu chybí nějaké pravidlo. Něco, co by říkalo, řešíme tím problém do minulosti, ale do budoucna nastavíme pravidla jiná. Nevím, časové omezení, kdy člověk se dostal do exekuce a budou se na něj tahle pravidla vztahovat. Nebo třeba zavedení pravidla jednou a dost. Každý máte právo na odložení pouze jednou za život. Jednou můžete udělat chybu, podruhé už je to vaše blbost a vyžerte si to.

Nicméně, jak jsem říkal na začátku, napsat tenhle zákon dokonalý asi nebylo možné, takže respektuji, že má nějakou podobu. A respektuji také to, že zrovna tohle bude zákon, který budeme asi velmi často novelizovat. Protože ono to jinak nejde, než reagovat na to, co ten zákon bude způsobovat v realitě. Jako každý zákon podobného charakteru na tom, jak bude fungovat, nebo nefungovat, bude mít vliv také soud a justice, jak ho budou aplikovat, implementovat. V případě, kdy tam bude zachován třeba ten konečný semafor toho konečného přezkumu soudce, jestli dlužník platil, co mohl, tak to je takové subjektivní hodnocení, na které bude mít vliv i třeba sociální vnímání soudce. Když soudci nedáte přesné tabulky, jak má rozhodovat a necháte mu tam určitou subjektivitu, tak se tam samozřejmě logicky musí projevit i osobnost toho soudce. A vůbec bych ji neměl za zlé, že by rozhodovali různí soudci různě. To je naprosto logická věc.

Takže ten zákon novelizován bude, ale když už ho tady schvalujeme v této podobě, pojďme zkusit dát mu co nejlepší startovací pozici. A k tomu myslím, že patří schválení těch dvou pozměňovacích návrhů, které prošly zdravotnickým výborem, které předložil kolega Hilšer. Já o kousek důležitější považuji ten pozměňovací návrh, který odstraňuje povinnost minimální splátky. Který může skutečně reálně některým lidem, těm nejchudším starobním důchodcům, zabránit vstoupit do toho systému. I když na druhou stranu chápu i námitku pana ministra, že zase by úplně nemělo logiku, kdyby oddlužení proběhlo tak, že dlužník zaplatí toliko insolvenčnímu správci, a věřiteli nic. Protože to je takové skoro kupování si odpustků. Ale i tak si myslím, že to tak v praxi nebude. Vždycky ti lidé budou něco minimálního platit. A neměli bychom, když už jdeme do takového zákona, neměli bychom nikomu zamezit, a zvláště těm nejchudším, nejslabším, do toho systému vstoupit.

To znamená, že tahle podmínka, tenhle pozměňovák je pro mě o něco zásadnější než ten druhý. A tam, jak řekl kolega Dienstbier, on ho odůvodnil naprosto precizně, nicméně aplikován bude možná poprvé až za 5 let, až skončí první takové oddlužení. A do té doby možná ten zákon prodělá tři čtyři novely, takže mě tak úplně netrápí, pokud by neprošel teď. Ale podporuji oba dva pozměňovací návrhy a prosím vás též o jejich podporu.